Fler a jeho klub Pohádková ilustrace vám a vašim dětem dnes přináší další milou pohádku. Tentokrát ji pro vás napsala Ála Taškárna a je plná krásných tónů a melodií.
Přejeme vám příjemné čtení a hodně radosti z teplých podzimních dní! 
O klavíru z půdy
napsala: Alena Bezdíčková
V Sametové ulici bydleli manželé Drábkovi. Drábkovi byli hudebníci a jejich půda, ve které měli svůj muzikální ateliér, byla plná nejrůznějších hudebních nástrojů.
Paní Drábková hrála na smyčcové nástroje. Často do rukou brávala housličky a violu nebo sedávala k base. Pan Drábek zase uměl hrát na spoustu dechových nástrojů. Pískával na flétničky, basové i tenorové. Rád hrával jazz na saxofon a občas sáhl i po lesním rohu a trumpetě. A když se oba muzikanti dali dohromady, hrávalo jim to náramně.
Všechny hudební nástroje byly spokojené a veselé, že se o ně manželé starají a hrají na ně. Všechny, až na zaprášený klavír, zvaný pianino, který stál před vikýřem. Klavír rád poslouchal ostatní nástroje. Líbilo se mu, jaký mají čistý zvuk a jak jim to společně notuje. Byl by se také rád přidal, jenomže manželé Drábkovi na piano neuměli hrát, a tak tam dál tiše stál, poslouchal a čekal. Čekal, až jednou také ucítí, jak něčí ruce tančí na jeho klapkách a on uslyší své tóny. Čekal a čekal dlouho. Z okna půdy sledoval, jak zima střídá léto. Jak zpěvaví ptáci odlétají do teplých krajin a zase se vracejí, aby zpěvem potěšili své okolí.
Ilustrace od e-zaba
Tak uplynulo pár let. Klavír zrovna odpočíval, když tu ho někdo pošimral na klapkách. Ozvaly se všelijaké tóny, někdy i mnoho tónů naráz, pokaždé z jiné oktávy. Klavír ty disharmonické zvuky překvapily - vždyť manželé Drábkovi na klavír nehrají. Jenže tyhle ručičky byly malinké a buclaté. Klavír uviděl docela malinkatého chlapečka, jak pěstičkami bouchá do klapek. A tak se dověděl, že k manželům Drápkovým přibyl chlapeček Honzík. Honzíkovi se hraní na piano tuze líbilo. Od té doby, co jej na půdě objevil, ho chodil každý den navštěvovat.
Ilustrace od VeronikaArt
Maminka setřela z piana prach a pěkně ho naleštila. Klavír z té nenadálé péče byl v sedmém nebi. Jen neměl moc rád, když na něj Honzík cvičil, protože to vůbec neznělo tak líbezně, jako když paní Drábková hrála na housličky nebo pan Drábek na trumpetu. Ale i když Honzík moc hrát neuměl, vždycky klavír po každém hraní jemně zaklapnul a pohladil ho. Říkával mu: „Ty moje piano, mám tě moc rád a jsi můj kamarád.“ To se klavíru moc líbilo, a tak to vydržel.
Jednoho dne si piano všimlo, že Honzíkovi už jde moc pěkně prstoklad, a dokonce zvládl i stupnici C-dur. Najednou tóny zněly čistě a harmonicky. A Honzík také povyrostl. Rostl jako z vody, prodloužily se mu prsty a maminka mu přestala podkládat stoličku polštářky. Klavír slyšel, jak se každým dnem Honzík zlepšuje a vždycky, když se naučil nějakou novou skladbu, dmul se pýchou, že to on zní tak melodicky a byl Honzíkovi vděčný, protože jen díky němu zjistil, jak jeho tóny nádherně zní.
Honzík nejprve hrál lidové písničky jednou rukou, potom oběma a najednou hrál etudy a gavoty. Durové i mollové stupnice hrál, jako když bičem mrská, a najednou z toho malého kloučka byl docela veliký a pohledný kluk.
Někdy klavíru vyprávěl, jak díky němu koncertoval před celou školou. Občas se mu svěřil s trápením, když mu nějaká skladba nešla dlouho nacvičit, ale klavír ho potichu ujišťoval, že je to jen otázkou času, než to zvládne zahrát dokonale. On a klavír byli nerozlučnou dvojicí a Honzík si vždy našel čas, aby na klavír mohl hrát. Někdy dokonce už cvičili i s manželi Drápkovými a dohromady zněli jako prvotřídní kapela. Na půdu chodívalo mnoho přátel Drápkových, aby si poslechli, jak krásně hrají. Tancovali, klábosili a zase tancovali a klavír měl radost, že je kolem tolik veselo.
Uplynul nějaký čas a kolem klavíru si Honzík začal věšet různé diplomy a vyznamenání za své muzikantské úspěchy. Objevily se všelijaké fotografie, kde Honzík hrál na různá piana v koncertních síních, a dokonce hrál i pod širým nebem. A tu se klavíru trochu postesklo, že Honzík ty velké koncerty hraje na docela jiná piana. Rozesmutnil se a roztesknil tak, až se rozladil.
Ilustrace od Jaroslava.Fišerová
Honzíkovi vrtalo hlavou, co se to s jeho klavírem stalo? Vždyť se o něho vždy staral dobře a měl ho moc rád. A jelikož Honzík svůj klavír dobře znal, věděl, že je klavír smutný a rozhodl se s tím něco udělat. Jednoho dne se klavír hrozně polekal, protože ho najednou popadlo několik velkých rukou a odnesly ho pryč z půdy, po schodech dolů, ven a pak najednou do velkého auta. Klavír byl celý vyděšený a začal litovat, že se tolik rozladil. Určitě ho Honzík chce dát pryč, protože už tak pěkně nehraje. Bál se moc, ale zároveň přál Honzíkovi lepší klavír, aby měl zase kde cvičit na své koncerty.
A tak, když dojeli na místo, už ani neprotestoval a nechal se odnést. A strnul úžasem. Ty velké ruce ho přenesly do obrovské, jemně osvětlené koncertní síně plné sedadel a velkých nadýchaných závěsů. Nějaký pán mu nadzvedl poklop a sundal klapky a dlouho se v něm šťoural, dokud ho nenaladil. Sám klavír byl překvapen, jak výrazně a čistě jeho tóny zní. Také se mu líbilo, jak se ve velké síni rozléhají zvuky. Byl zvědavý, co se bude dít dál.
Sál se začal plnit elegantně oblečenými lidmi. Dámy měly překrásné honosné šaty a pánové dobře padnoucí obleky. Klavír byl ohromený a vzrušený děním kolem sebe. Když koncertní síň potemněla, diváci utichli. Klavír ještě zaslechl vzrušený šepot dvou dam: „Ano, ano, to je mladý Jan Drábek, Mozart dnešní doby.“ V tu chvíli klavíru někdo jemně nadzvedl poklop, pohladil ho a on už věděl, že je to jeho Honzík, který mu zašeptal: „Tak pojď, kamaráde, zahrajeme jim pěkně od podlahy.“ A hráli tuhle Bacha, tam Čajkovského, pak zas Chopina a Smetanu. Honzíkovy prsty tančily a klavír ze sebe vydával ty nejlíbeznější tóny a melodie. Oba si připadali jako ve snu, jako by dostali křídla a létali někde v nebesích.
Ilustrace od Radka Brůnová
Nakonec je čekaly mohutné ovace a potlesk nebral konce. Bravo! Bravo! Druhý den si Honzík nad klavír pověsil novinový titulek, kde se psalo o nejlepším koncertu.
Od těch dob jezdí klavír všude na koncerty s Honzíkem. A i když mají spoustu práce, Honzík si přesto najde chvíli, aby si na svůj milovaný klavír zahrál nějakou tu etudu pro radost.
