Fler a jeho klub Pohádková ilustrace vám a vašim dětem přináší další milou pohádku od ShyArtist. Přejeme vám příjemné čtení a hodně pohody a klidu v teple domova. ♥

Něco vymyslíme, Jonáši! 

Napsala: Pavla Šebková

Jonášek s Hafíkem byli opravdu nerozluční kamarádi. Chodili spolu, kam se dalo, a zažívali jedno dobrodružství za druhým. Tak třeba každý pátek, kdy měl Jonášek výjimečně dovoleno udělat si školní povinnosti až druhý den, spolu chodili do blízkého lesa za domem. Měli tam už svou vyšlapanou cestičku, i když se oba rádi brodili sněhem. Někdy vzali sáňky a dováděli celé hodiny, až je maminka musela nahánět domů, aby se vůbec šli najíst.

Jonášek s Hafíkem měli sice oba zimu rádi, ale už se moc těšili na jaro, obzvlášť po posledním zážitku, kdy potkali celou nešťastnou paní Veverku. Byla zachumlaná v pruhované šále a vyhrabávala cestičky do sněhu, jako by snad něco hledala. Jonášek s Hafíkem ji chvíli jen tak pozorovali a nechtěli ji v její činnosti rušit. Věděli, že zvířátka v lese jsou plachá a musí se na ně opatrně. No, věděli... Sice věděli, ale co je pro Hafíka "chovat se opatrně"? Je to malé štěně, zbrklé, hravé a netrpělivé. Přijde mu, že se chová obezřetně, a přitom vlítne za Veverkou jako hrom do police. Což pochopitelně paní Veverku vyděsilo a šup, už byla na stromě.

"Hafíku, to takhle nemůžeš," zasmál se Jonášek a zamával do koruny stromu na polekanou Veverku: "Promiňte, paní! Nechtěli jsme vás polekat. Hafík je můj kamarád, rádi bychom vám pomohli, připadalo nám, že něco hledáte," vysoukal ze sebe složitě a doufal, že Veverka vše pochopí a nebude se zlobit. Ale Veverka vypadala, že ji nějaké vylekání teď moc netrápí. Očividně měla jiné starosti. "Jémináčku, chlapče," vzdychla si Veverka, když seskakovala ze stromu. "Jakpak byste mi mohli pomoci?" pokrčila rameny a dala se do pláče. Hafíkovi bylo Veverky moc líto, neměl vůbec rád, když byl někdo nešťastný. Přiťapkal k ní, tentokrát už opravdu opatrně, a olízl jí čumáček plný slz. To aby jí dal najevo, že není sama a že společně určitě na nějaké to řešení přijdou.

Ilustrace od VeronikaArt

"Neplakejte, Veveruško," pohladil ji Jonášek a podal jí svůj kapesník. Byl sice větší než samotná paní Veverka, ale i tak to bylo gesto hodné gentlemana. "Děkuji, jste hodní," vzlykla a usadila se na třpytivý sníh. "Víte, musím se vám nejprve k něčemu přiznat," zavzlykala, až jí skoro nebylo rozumět, když si velkým kapesníkem utírala nejen zaslzený, ale také oslintaný čumáček. To od Hafíkova láskyplného olíznutí. "Já byla letos velice nedbalá," pokračovala a Hafík naklonil hlavu. To pejskové dělají, když se soustředí na to, co kdo říká - chtějí lépe rozumět. Paní Veverka ještě chviličku plakala do velkého kapesníku a pak už konečně začala vyprávět, co ji trápí:

"Víte chlapci, podzim byl letos tak krásný. Spousta sluníčka, listy zářily všemi barvami, a když začalo pršet, vše se lesklo jak v sále lesního království, když skřítci pořádají ples. Miluji tu vůni deště a barvy duhy, která říká, že na zimu je ještě času dost. Teď je tu přece sluníčko a podzimní radosti," vyprávěla Veverka a začala znovu vzlykat. "Víte, já se tolik kochala těmi krásami lesa a vyhřívala se na sluníčku, místo toho, abych si dělala zásoby na zimu. Každý den jsem odkládala povinnosti a říkala si, že mám ještě času dost.

Ilustrace od Malované židličky

Ale najednou je zima tady a všude kolem plno sněhu! To málo, co jsem měla, už jsem snědla a teď nemám žádné jídlo na zbytek zimy... a bez jídla zimu nepřežiju!" dořekla Veverka své trápení a jako by jí vyprávění připomnělo celou její situaci, začala opět horlivě hrabat ve sněhu.

Hafík, který má srdíčko na správném místě, vůbec na nic nečekal a začal honem hrabat taky, ale tak urputně, až Jonáška málem celého zaházel sněhem. "Zadrž, Hafíku!" houkl Jonášek a strčil si palec do pusy. To dělá vždycky, když usilovně přemýšlí. "Už to mám!" zvolal a Hafík dal zase hlavičku hezky na stranu... asi čekal, s čím Jonášek přijde. Jeho zvolání zastavilo i Veverčino hledání, sedla si a čekala, zda se na ní přece jen ještě usměje štěstí. "Paní Veverko, ničeho se nebojte, jídlo seženeme! Hafíku, nohy na ramena a honem poběž!" křikl Jonášek a rozeběhl se po cestičce směrem domů. Pelášil, až mu čepička upadla. Zvedáním se nezdržoval, ale ještě zavolal na paní Veverku: "Vydržte, za chvíli jsme zpátky!"

"Děkuji ti, chlapče, budeš u mě mít čepičku," zamávala na něj a čepičku schovala hezky do sucha, do svého pelíšku, aby Jonáškovi ještě nepromrzla.

Jonášek s Hafíkem celí udýchaní přiběhli domů, zrovna ve chvíli, kdy maminka chystala na stůl. "Právě včas!" řekla maminka a rozkrojila čerstvě upečený perník, který má Jonášek ze všeho nejradši. Maminka moc dobře věděla, že perník po obědě je velká motivace. To se lehce sní celá porce hlavního jídla.

Ilustrace od Markéta Stříteská

Ale Jonášek si vůbec ničeho nevšímal, ani vůně perníku ho nezajímala, a zaběhl rovnou do spíže, kde si začal kapsy plnit sušenými houbami, rozinkami a oříšky. "Copak to děláš?" zeptala se maminka a začala Jonáškovi vše z přeplněných kapes zase vyndávat. "Žádné mlsání, nejdřív oběd! A na co potřebuješ ty houby?" domáhala se maminka odpovědi. Jonášek, který byl tím během ještě celý zadýchaný, se nezmohl ani na slovo. Maminka ale nečekala, oběd byl teplý a na stole... vzala Jonáška hezky za ruku a posadila ho ke stolu k plnému talíři. Hafík byl z toho celý nesvůj, měl strach, že když se budou zdržovat obědem, bude si paní Veverka myslet, že na ni zapomněli a bude ještě víc smutná. Co když jí v tom velkém lese už pak nenajdou? To Hafíka vyděsilo ještě víc a začal nervózně štěkat a tahat Jonáška za nohavici. Ale to už byl Jonášek naštěstí vydýchaný a vyhrkl na maminku: "Maminko, maminko, my se nemůžeme zdržovat s obědem! Venku na nás čeká hladová paní Veverka. Slíbil jsem jí, že jí hned přinesu nějaké zásoby, aby přežila zimu!"

A maminka, kterou všechno velmi často dojímá, se na něj se slzou v oku usmála, nic neřekla, vyndala svou plátěnou nákupní tašku a naplnila ji po okraj. Sušené houby, křížaly, ořechy i slunečnicová semínka... "Tady máš zásoby pro celý les, ty můj zachránče," řekla maminka, pohladila Hafíka za ušima a dodala, ať jsou brzo zpátky na oběd, než vystydne. Jonášek dal mamince velkou pusu, popadl tašku a už s Hafíkem pelášili zpátky do lesa.

Po cestě to Jonáškovi párkrát podklouzlo a sjel po zadečku nějaký ten kopeček, protože byl sníh zmrzlý. Ale nic jim to nevadilo."Aspoň jsme tam rychleji, viď Hafí?"

Když dobíhali k místu, viděli, že už je paní Veverka netrpělivě vyhlíží. Jak je spatřila, zaradovala se a přihopkala jim naproti třemi skoky. "Takového jídla?" vykulila oči a začala Jonáškovi radostně skákat po ramenou. Hafík samým nadšením rozvrtěl oháňku do všech stran, poskakoval vesele, až se celý les podivil tomu přívalu radosti. Ze stromů nenápadně pokukovaly páry zvědavých očí. "No jen se nebojte," zavolala paní Veverka, "to jsou moji kamarádi." Zasmála se a prohrabávala se Jonáškovi v kudrnatých vlasech.

Ilustrace od MARTINA-ART 

"Podívejte, toho jídla, nestyďte se, nabídněte si! Vezměte si každý, kdo má málo!" Hafík chytil tašku za ucho a rozsypal jídlo do všech stran, aby si každý mohl přiběhnout nabrat. A to už se začaly hrnout veverky ze všech stromů - černé, hnědé i ty zrzavé. Plno radosti bylo v lese a stromy tím návalem nadšení začaly tančit do větru, který se také k té slávě přidal.

Ilustrace od e-zaba

Paní Veverka si s úsměvem nanosila zásoby do svého domečku, Jonáškovi podala jeho čepičku a všichni byli moc spokojení. "Pojď Hafíku, musíme domů na ten oběd," připomněl Jonášek a poplácal Hafíka radostně po zádech.

Ilustrace od ShyArtist

Když odcházeli, všechny veverky na ně mávaly a poskakovaly z větve na větev. "Přijďte za námi na jaře, budeme si spolu hrát na schovávanou," zavolala paní Veverka, které už vůbec nebylo do pláče, a ještě jim při odchodu stihla slíbit, že už nikdy nebude nechávat věci na poslední chvíli.

Ilustrace od StoneJane