Maminko, odkud se berou vločky?

Jak lépe začít nový rok než pohádkou? A když pohádkou, tak z Fler klubu Pohádková ilustrace, tentokrát od ShyArtist. Nový rok s velkým „N“ je den, kdy zavládne ticho po bouřlivé noci, člověk se zklidní, zhluboka nadechne a řekne si... Jdeme dál.

♥ Přejeme si, ať je nový rok ve znamení lásky, pokoje a usmíření. ♥ 

Maminko, odkud se berou vločky?

napsala: Pavla Šebková

„Sněží!“ vypískla radostně Zuzanka, popadla kabát, šálu a vyběhla ze dveří ven. Tančila mezi vločkami a smála se na všechny strany. „Sněží!“ zvolala směrem ke dveřím a mávla rukou na maminku. Pobízela ji, aby se šla podívat na tu krásu. Poletující vločky se blýskaly v záři slunce. Vypadaly jako princezny. Vznášely se a tančily se Zuzankou, zhouply se v rytmu jejích točících se šatů. Za chviličku už měla Zuzanka vloček plné vlasy. Maminka stála ve dveřích a smála se na Zuzančino štěstí. Taková radost. Jsou tady Vánoce! Zamoučené ruce maminky se setkaly v potlesku: „Musím k troubě, spálí se mi vánočka. Ty jsi jako vítr, holka, tebe co nejdřív vdát.“ Maminka se zasmála a spěchala k voňavému sladkému chlebu spletenému do copánků.

Zuzanka nad nějakým vdáváním jen mávla rukou a pozorovala malou vločku, jak se jí rozpouští v horké dlani. Ještě natrhala větvičky, aby doma vonělo jehličí, a už běžela mamince pomoci do kuchyně.

Ilustrace od Nedělní malířka

„Maminko, odkud se berou vločky?“ zeptala se Zuzanka, když v rukách stáčela drobný vanilkový rohlíček.

„Co tě to napadlo, holka? To já přece nevím, to se musíš zeptat někoho učeného.“

„Třeba tatínka?“ Maminka se hlasitě rozesmála, až jí vyhrkly slzy z očí.

„Děvčátko, tvůj tatínek je sice hodný muž, ale s pány, co líhají v knihách, se ani jeden měřit nemůžeme.“ Zuzanka dala opatrně do trouby plech plný rohlíčků a přitom se stále po očku dívala z okna na vločky poletující vzduchem. Mají krajkové šatečky, a když dopadnou na zem, sotva slyšitelně, zlehýnka zazvoní.

Ten den Zuzance zářily oči štěstím ještě večer, když usínala ve své posteli. Myslela na krásu omrzlých stromů, jak se vznešeně kymácí ve větru, a na vánoční koledu, kterou si zítra u večeře zazpívají. Ještě zbývá zabalit dárek pro tatínka, vyrobila mu domeček pro ptáky z kůry a mechu. Tatínek moc rád pozoruje ptáky. Když bude mít na zahrádce pro ně vlastní krmítko, bude je moci pozorovat, kdy ho jen napadne. Mamince vyšila ubrus červenou nitkou. Nápis, jak krásné je mít maminku. To budou mít oba radost.

Když už se však Zuzance klížily oči, uslyšela lehounké zacinkání. Jako když vysypete celý pytel zmrzlých sněhových vloček. Zprvu se domnívala, že jí sen kouzlí hudbu do uší, když však cinkání zaslechla znovu, zpozorněla. Znovu... a zase! Zvědavost ji nenechala v klidu. Položila bosé nohy na studenou podlahu a vydala se podívat, co zvuk vydává. V kuchyni u okna zapomněla úžasem dýchat. Za skleněnou tabulí spatřila drobné dívky, tak krásné, s dlouhými bílými vlasy. Tančí si bosé ve sněhu tak něžně, že vypadají jako ty vločky, co si poletují vzduchem, než dopadnou na zem. Dívky se smály a třpytily se, jako by byly ze skla.

Ilustrace od e-zaba

„Taková krása!“ pomyslela si Zuzanka a přála si tančit s nimi. Opatrně otevřela dveře a bosýma nohama se dotkla sněhu. Nestudil. I přišla k nim a v houpavém rytmu se začala pohybovat s nimi. Cítila jejich štěstí a slyšela třpytivou melodii, na kterou tančily, byť žádná hudba nezněla. Smích dívek a cinkání zmrzlého sněhu, to vše bylo hudbou.

Ilustrace od ShyArtist

„Jen pojď, Zuzanko, pojď mezi nás!“ řekla jedna z krásných dívek, když ji spatřila.

„Ty mě znáš?“ podivila se Zuzanka.

„Samozřejmě, že tě známe,“ usmála se druhá dívka.

„Narodila ses do sněhu. Jsi jedna z nás,“ řekly společně. Zuzanka přemýšlela o slovech, která slyšela. Maminka jí od dětství říkala:

„Ty naše holka, ty ses narodila do sněhu,“ vždy, když Zuzanka radostí vyběhla z domu vítat první sníh. Cítila takový příval štěstí, zaslechla něco, co je jí důvěrně známé, a přece na to zapomněla.

„Jsi vločka Zuzanka,“ pohladila ji dívka po tváři a nastavila ruku. „Pojď si s námi zatančit!“ Zuzanka podala dívce svou dlaň a nechala se unášet větrem. Bosé nohy se doslova vznášely. Spolu s jejich kroky se vířil sníh okolo nich. Když opět dopadl na zem, stály v krásném ledovém chrámu. Ledové sloupy i ledové zvony, oltář a socha Panny Marie také z ledu. Před nimi stály další krásné dívky s bílými vlasy, po jejich boku princové s ledovou korunou, král i královna. Všichni se usmívali a vítali Zuzanku jako jednu z dcer.

„Tak dlouho jsme se neviděli, vločko Zuzanko,“ vítala ji královna a láskyplně ji políbila do vlasů.

„Konečně jsi ve věku, kdy sis přišla vybrat svého ženicha,“ stiskla královna Zuzance ruku a pobídla ji, aby se seznámila s Jindřichem. Princ Jindřich Zuzance něžně políbil ruku a ostýchavě se jí podíval do očí.

„S každým prvním sněhem...“ řekl tiše Jindřich, „vás chodím pozdravit, slečno Zuzanko,“ usmál se. Zuzanka zčervenala.

„Cítila jsem to,“ špitla a dlouho se dívali jeden na druhého. Srdce jim oběma tlouklo v jednom rytmu i dech se sjednotil a další letmý úsměv zašimral Zuzanku kolem srdce. Jen na chvíli zavřela oči, aby se nadechla, protože i dýchat zapomněla. Když však oči zase otevřela, ležela v peřinách, doma ve své komůrce.

Ilustrace od lefpea

„Byl to všechno jen sen?“ polekala se Zuzanka a rychle se posadila. Seběhla po schodech do kuchyně, dveřmi ven na místo, kde oné noci dívky tančily. Po tanci bosýma nohama ve sněhu ani stopy. Zuzanka posmutněla. Jindřichův úsměv měla stále před očima. A kdykoliv pomyslela na to, jak jí políbil ruku, chtělo se jí tančit a plakat zároveň.

„Byl to jen sen,“ vzdychla Zuzanka, a aby odehnala myšlenky na dívky vločky i na Jindřicha, rozeběhla se do blízkého lesíka pro šišky, kterými ozdobí balíčky pro maminku a tatínka. Les Zuzance udělal dobře, přes noc napadalo spoustu sněhu a Zuzanku bavilo se jím brodit. Skákat do příkopů, kam vítr navál velkou bílou peřinu. Zuzanka sebrala dvě šišky, dala je do kapsy kabátu a uháněla domů. Skákala a dováděla, hrála si jako malé dítě. Když ji z dálky zahlédl tatínek, který tou dobou právě sekal dřevo na zátop, otřel si čelo a smál se: „Dítě moje, kolik ti je? Ty ses narodila do sněhu.“ Zuzanku s těmi slovy zamrazilo.

„Narodila jsem se do sněhu?“ Náhle bylo Zuzance, jako by jí někdo sebral něco krásného. Líbilo se jí být vločkou. Všechno se náhle zdálo být tak jasné. Její štěstí z první závěje bylo ještě větší. S vědomím, že to však byl jen sen, ji bolavě píchlo u srdce. Odešla do svého pokoje, kde zabalila dárečky rodičům, ale nic ji netěšilo.
„Přece si nenechám hloupým snem zkazit Vánoce,“ rozzlobila se na sebe a raději šla mamince a tatínkovi pomáhat s přípravami. Zpívali koledy, chystali stromeček i štědrovečerní večeři, nikdo by nepoznal, že Zuzance co chvíli uletí myšlenky k hlubokým očím prince Jindřicha.

U stromečku byli všichni veselí, maminka byla dojatá z dárku od Zuzanky a tatínek si svůj ptačí domeček prohlížel ze všech stran.

„Ty jsi tak šikovná, Zuzanko!“ řekl tatínek něžně, pohladil maminku a ještě dodal: „To máme hodnou dceru, viď, mámo?“ Maminka přikývla a utírala uslzené oči starým kapesníkem.

„Otevři svůj,“ kývla maminka na Zuzanku. Zuzanka v balíčku našla nové střevíce. Na boku měly drobounkou bílou tečku, která vypadala jako sněhová vločka.
„Ty jsou krásné!“ zasnila se Zuzanka.
„Ta naše holka už je na vdávání, táto,“ povzdechla si maminka a pomalu sklízela. Rodina se chystala do kostela na půlnoční mši.

Zuzanka si obula nové střevíce, protože do kostela je to od jejich chalupy, co by kamenem dohodil.

„Neblázni holka, vždyť zmrzneš!“ kárala ji maminka, ale tatínek odvětil: „Jen ji nech, chce se líbit.“

V kostele už zpíval na kůru celý sbor. Zpěv se rozléhal do všech stran a tak líbezně zněl do uší. Všechny oči upřeně sledovaly Ježíše na kříži, jen jedny oči se stydlivě dívaly na Zuzanku.

Když už se i půlnoční mše blížila ke konci, přišli rodinu pozdravit sousedé. „Pozdrav pán bůh i vaší Zuzance, to už je holka na vdávání,“ řekl soused, mamince políbil ruku a s tatínkem si potřásl pravicí. 

„No to víte,“ na to tatínek. „Ty naše děti, rostou nám před očima.“

„To máte pravdu,“ přitakal soused. „Vždyť ten náš už je doma ze studií. Kdo by to řekl, ještě včera jsme ho přebalovali. No, nestyď se, chlape, pojď pozdravit!“ řekl soused zvonivým hlasem a pobídl chlapce.
„Ruku líbám,“ řekl mladý muž mamince.
„Ruku líbám, Zuzanko,“ řekl a svět se zastavil. Srdce jim oběma tlouklo v jednom rytmu a i dech se sjednotil. Dívali se jeden druhému do očí. „Já jsem Jindřich,“ řekl mladý muž a políbil Zuzance ruku. „Já vím,“ řekla Zuzanka a dodala: „Já jsem vločka.“

Ilustrace od MARTINA-ART