O ztraceném kapesníčku

Od Markéta Stříteská v kategorii Handmade Life | 6.2.2022

Dnešní únorová pohádka, kterou si pro vás připravili Fler tvůrci z klubu Pohádková ilustrace, je plná poezie a snění. Kamínková StoneJane vypráví pohádku o kapesníčku, který měl to štěstí, že ho nalezla dobrá babička Alžběta a pěkně se k němu chovala. Každý potřebujeme zažívat v životě lásku a něhu, jakou pocítil paraplíčkový kapesníček. Ať tedy i vy máte obojího v životě dostatek a dokážete lásku a něhu předávat dál.

♥ Přejeme vám klidnou pohádkovou neděli a láskyplný únor ve společnosti rodiny a přátel. ♥

Napsala Jana Šulistová

Paní Alžběta byla hodně stará, její sousedé z vilové čtvrti měli pocit, že tuhle šedivou kmotřičku vílu s drdůlkem a silnými brýlemi znají od dětství. Jako by k omšelým domkům na kraji města patřila odjakživa. Pamatovali si i dýchavičnou sanitku, která před lety odvezla Alžbětina manžela, pana Karla, ale už ho nikdy nepřivezla zpátky.

Od té doby žila paní Alžběta sama, přes léto pořád něco kutala na zahrádce kolem bylinek a její okno se starými háčkovanými záclonami často svítilo dlouho do noci. Alžbětiny zvídavé oči za staromódními brýlemi působily, jako by znala všechna místní tajemství. Sousedi se jí malinko báli, ale měli ji rádi. Uměla namíchat bylinkový čaj na nachlazení, přes plot občas podala sáček švestek, jablíčko nebo kytičku slaměnek, ale s nikým se moc nekamarádila ani nenavštěvovala.

Jednou v zimě po cestě z obchodu uviděla na cestě ležet dívčí kapesník s červenými paraplíčky. Vždycky byla šetrná a bylo jí líto ztracených a zbytečně vyplýtvaných věcí. Přestože v té době řádily nejrůznější ošklivé bacily, Alžběta se jich nebála. Zvedla kapesníček ze země, dala ho do sáčku a odnesla ho domů.

Ilustrace od marketa.jungova

Tam ho vyvařila v hrnečku v mýdlové vodě, vyprala a bez ohledu na mrazivé počasí dala sušit na šňůru na zahrádce. Večer ho spolu s ostatním prádlem vonícím vzduchem odnesla tuhý a zmrzlý domů a ráno se dala do žehlení. Když ho přejížděla starou žehličkou, říkala si, z čí asi kapsy tak hezký kapesníček vyklouzl a co všechno už zažil. V době, kdy všichni kupují a na ulici pohazují kapesníky papírové, je nález takového pěkného kousku z kvalitní bavlny malý zázrak.

Ilustrace od VeronikaArt

Paní Alžběta byla pečlivá, všechny domácí práce dělala pomalu a důkladně, jinak by ji to ani nebavilo. Po kapesnících jezdila žehličkou z rohu do rohu tak dlouho, až byly rovné jako sklo. Skládala je do úhledných čtverců a na sebe tak, aby velký sklad byl vepředu a růžek směřoval doprava. Tak ji to naučila babička Bětuška, po níž zdědila jméno.

Ilustrace od Anomis

Babička se narodila v předminulém století a na každém kapesníku měla ozdobně vyšitý monogram – začáteční písmena jména a příjmení. Několik babiččiných kapesníků s nápaditě propletenými písmenky AZ měla stará paní v prádelníku na památku.

Večer paní Alžběta vychladlé prádlo úhledně srovnala do skříňky provoněné levandulí z vlastní zahrádky a šla si do postele číst jednu ze starodávných knížek, kterých měla plnou knihovnu. Jakmile zhasla lampičku ozdobenou obrubou ze třpytivých korálků, začaly se v prádelníku dít věci.

„Tak tě tady vítám, fešáku,“ ozval se hluboký a trochu ochraptělý hlas Karlova velkého kostkovaného kapesníku. Nebyl zarovnaný s ostatními obyčejnými, měl čestné místo mezi památečními vyšívanými po babičce a starodávnými krajkovými parádníky, které kdysi dávno dávaly slečny svým tanečníkům na památku při věnečku – poslední lekci v tanečních. Karlův kapesník si čestné místo vysloužil tím, že se na rozdíl od pana Karla vrátil z nemocnice domů v kapse jeho pyžama. Paní Alžběta při žehlení dlouho plakala, a protože kapesník byl s jejím Karlem do poslední chvilky, uložila ho k památečním věcem a nikdy ho nepoužívala.

„Odkudpak jsi k nám přišel?“ pokračoval kostkovaný.

Paraplíčkový kapesník byl trochu vyvedený z míry. Jednak dobrodružstvími, která zažil, a jednak tím, že u nich doma kapesníky nemluvily. Ledabyle přežehlené byly nacpané mezi ponožkami a spodními kalhotkami v šuplíku a jejich chvíle přišla jen výjimečně. Zpravidla tehdy, když doma řádila rýma tak, že došly zásoby papírových.

Kapesníček si lehce odkašlal a sám byl překvapen svým jemným, skoro holčičím hláskem: „Mě dostala Anička od babičky. Bylo nás šest brášků krásně naskládaných v celofánovém sáčku. Všichni jsme na sobě měli paraplíčka, ale každý jinak barevná. Jenže jsme se postupně ztráceli, žluťásek vypadl na školním výletě, růžového půjčila Anička kamarádce u zubaře, modrý uletěl při vichru ze šňůry spolu s povlakem na polštář a jednou ponožkou. O ostatních nic nevím, nakonec jsem zůstal jen já. A mě Anička ztratila včera, když vytahovala z kapsy mobil a znovu zkoušela volat Pavlovi, který nepřišel na rande. Byl jsem úplně promáčený slzami a pak jsem vypadl z teplé kapsy do ledového sněhu.“

Ilustrace od Taškárna

„Ale měl jsem štěstí, paní Alžběta mě zachránila a zažil jsem tak úžasnou péči! Myslím, že se tu budu mít moc dobře, i když se mi po Aničce bude stýskat. A co všechno jste zažili vy?“ zeptal se paraplíčkový zdvořile.

Prádelníkové povídání nebralo konce. Krajkové kapesníčky z tanečních se představily dívčími jmény, která na nich byla velmi krásnými a jemnými stehy vyšitá. Vyprávěly, co s tatínkem paní Alžběty zažily v tanečních, jak krásně tančil, a jak záviděly Boženě – Alžbětině mamince, že začal chodit právě s ní a nakonec si ji vzal za ženu. Kapesník se jménem Božena se spokojeně culil a chlácholil bohatě nazdobený kousek dodnes naštvaný kvůli tomu, že si Karlův tatínek nevybral Irenu, i když byla mnohem hezčí a měla nejbohatší rodiče. Na rozdíl od ostatních ho na zakázku vyšívala švadlena, protože Irenu mnohem víc než ruční práce bavil tenis. Kapesníček to nikdy neprozradil, ale ostatním to bylo dávno jasné.

Pak se paraplíčkovému představilo několik dalších nalezenců, kteří si pochvalovali, jak bylo dobré ztratit se původním majitelům. Nejvíce si liboval Vinckův zelený pracovní kapesník se zbytky skvrn od kolomazi a pečlivě zašitou propálenou dírou. Alžběta si ho dávala jen do zahradní zástěry, ale proti tomu, co zažil s věčně zašpiněným nepořádným montérem Vinckem, to byla přímo rajská služba.

Karlovy kapesníky vyprávěly o výletech na kole, o pravé chřipce i o tom, jak se čas od času musely proměnit v obvazy. Alžbětiny zase o slzičkách při marném čekání na miminko, ale i o vůni čajů z bylinek a pravidelném leštění brýlí, aby jejich majitelka viděla jako rys. Kapesníky, které byly koupeny stejně jako paraplíčkový v sadě po šesti, tady pořád držely pohromadě a ani jeden nechyběl. Paní Alžběta si na ně dávala pozor. Jak by ne! Některé s ní šly životem už desítky let a mohly by o ní napsat román.

Paraplíčkový kapesník se tetelil štěstím. Čisťoučký a dohladka vyžehlený se uložil ke spánku a zdál se mu jeho první sen v životě. O velkém stromě života, o pokladech a tajnostech skrytých v jeho kořenech, o létajícím balonu i barevných padácích a odlescích slunce na trávě. Na kmeni stromu nechyběla prádelní šňůra, na které měl i on své čestné místo a skvělou vyhlídku. Moc se těšil na nová vyprávění zatím neznámých kamarádů, které měla paní Alžběta v kapsách a kabelce, a přál všem kapesníkům na světě, aby také našly hezký domov a mohly vyprávět svůj příběh v útulném prádelníku s vůní levandule.