Je první březnová neděle a my přicházíme s další pohádkou z klubu Pohádková ilustrace. Tentokrát ji pro vás napsala Ála Taškárna a přivede nás k zamyšlení nad tím, jaké to je, když si jeden bezohledně užívá života a druhý tím trpí. Kéž by i v reálném životě a ve světě všechno dobře dopadlo tak jako v naší pohádce. Kéž si každý uvědomí svou odpovědnost a napraví chyby, které udělal.
♥ Přejeme vám klidnou neděli.
Ať mír zavládne v našich srdcích, v rodinách i v celém světě. ♥
Náfrníci
napsala: Alena Bezdíčková
Mezi lidmi se povídá, že v lese, mezi lukami a řekami, žije rodinka podivných stvořeníček. Vypadají jako lidé, až na to, že jsou malincí, modří a mají špičatá ušiska. Jsou to ale stvořeníčka s nosem pěkně nahoru. Jsou náramně nafoukaná a né nadarmo se jim začalo říkat Náfrníci. Tahle rodinka Náfrníků totiž myslí jenom na sebe a na své pohodlí. Jen se ledabyle poflakují a veškerý nepořádek rozhazují po lese. Tu pohodí kus oblečení, které už vyšlo z lesní módy, tam zase potrhají mech, na kterém si zdřímli. A co teprve, když se jednou za čas chtějí vykoupat! Ze studánky s pitnou vodou pro celý les je najednou hotové bahniště. To pak kamenům a mechu trvá celou věčnost, než studánku zase vyčistí.
Ilustrace od Anomis
Les Náfrníky už mnohokrát varoval, aby se chovali lépe, že nejsou v lese sami. Už mu také docházely síly a to věčné uklízení po nich mu sil moc nepřidávalo. Les věděl, že musí být v dobré kondici, protože na něho spoléhají všechna zvířátka a rostlinky. Díky němu mají kde bydlet a také co jíst. Když je horko, schovávají se v jeho stínu dokonce i lidé, aby se nadýchali svěžího vzduchu. Jenomže Náfrníci se nejmenují Náfrníci jen tak pro nic za nic. Jen nad tím mávli rukou a dál si spokojeně užívali bujarého života. Až jednou…
Ilustrace od e-zaba
Celá rodinka Náfrníků se najednou z ničeho nic probudila brzy ráno. Náfrníci totiž nejsou žádná ranní ptáčátka a budí se obvykle až kolem poledne. Protáhli se na mechové postýlce a při tom se chruli tak, že mech lítal všude kolem i s kořínky. Velký Náfrník mručel, cože to dnes tak svítí? Jak to, že nám les nestíní? A s nosem nahoru se vyzývavě rozhlížel po lese. Jenomže les neodpovídal. Velká Náfrnice zvolala: „Koukej, kolem nás jsou jen pařezy! Kam zmizely všechny stromy? Vždyť se na tom sluníčku docela spálíme!“ Kolem hbitě proletěl datel a jen pronesl: „Les je slabý, napadl ho kůrovec. Včera večer lidé stromy pokáceli.“ A hned zmizel.
Ilustrace od StoneJane
„No toto!“ zamručel velký Náfrník. Malá Náfrňata se rozplakala tak hlasitě, až ze všech zbylých stromů vyplašeně vylétali ptáčci. „Ale no tak děti,“ pravil velký Náfrník, „to bude dobré. V lese jsou i jiná místa na spaní. Víte co? Vyrazíme si do jezírka! To nám zvedne náladu.“ Děti začaly radostně poskakovat a dupaly, až se kameny od skal odštipovaly.
Ilustrace od Taškárna
Vykračovali si lesem s nosy pěkně nahoru, když tu si všimli, že je v lese méně stínu a že je docela dusno. Stromy v lese hodně prořídly. Všude byl samý pařez. Cestou ke studánce si vždycky Náfrníci pochutnávali na borůvkách, které trhali i s borůvčím, a také chutných houbách, když jim zrovna jenom neukopávali kloboučky. Ale dneska kde nic, tu nic. Borůvky i ostružiny kvůli prudkému sluníčku vyschly a opadaly na zem. A houbičky? Ty raději ani nevykoukly. Náfrníkům najednou nos trochu poklesl, když kolem rychle proletěla včelka a bzučela: „Les je slabý, pomoc potřebuje.“ Co to, co to? Podivovali se a zírali zmateně kolem sebe. Velká Náfrnice se pokusila svůj nos zase zvednout a povídá dětem: „Ale co, u studánky nám bude dobře, tam se nám nálada spraví. Les si přeci vždycky poradí!“ A už se viděla v chladivé čiré vodě, kterou po nich les vždycky vyčistil.
Les byl tichý, bylo horko, ani komár neprolétl. Náfrníci už byli celí zpocení a znavení, když konečně dorazili ke studánce. Tu jim nosy klesly, až se skoro brady dotkly. Studánka nikde, jen vyprahlá popraskaná zem. Náfrníci nevěřícně zírali a drbali se na hlavách. Kam jen zmizela voda? Vždyť se nebudeme mít kde koupat, ba co hůř, co budeme pít? Kolem zasyčela užovka: „Voda vysssschla, lessss je sssslabý...“ a zmizela mezi kameny. Děti se rozeštkaly podruhé, tentokrát ale potichu. Už nedupaly, už se nevztekaly, jen čekaly, co bude dál. Velký Náfrník měl úplně poprvé nos nízko. Najednou uviděl, co se kolem něho děje. Předtím měl nos vysoko, a tak pořádně nesledoval svět kolem sebe. Teď spatřil zubožený, unavený a vyprahlý les. Nikde nepobíhaly veverky, nekvákaly žáby a ani nezpívali ptáčci. Dívali se na sebe společně s Náfrnicí a najednou si uvědomili, že les je jejich domovem a že mu za to nikdy nepoděkovali. Ba co hůř, bylo jim úplně jedno, že po sobě nechávají nepořádek a les to po nich vždycky nějak uklidil. A poprvé se začali všichni stydět. A styděli se tak moc, že se rozhodli všechno napravit.
Velký Náfrník nelenil a běžel do zdejší školky pro sazeničky smrků a borovic. Celá rodina začala rychle sázet. Bylo to poprvé v historii celého lesa, kdy Náfrníci začali pracovat! A že to byla podívaná. Ukázalo se, že Náfrníci jsou velcí pracanti, když chtějí. Během prvního týdne osázeli všechna holá místa v lese mladými stromky. Aby mohli stromečky zalévat, běhali pro vodu dokonce až do sousední vesnice. Požádali myslivce o pasti na kůrovce a začali les uklízet. Celí zpocení chodili každý večer spát na tvrdé kameny, aby je alespoň něco ochladilo, a vstávali brzy ráno, aby toho stihli udělat co nejvíce.
Ilustrace od VeronikaArt
Děti pomáhaly, jak jen mohly. Vyčistily každý pařez a každý kámen. Vrátily mech, kam patří, zahrabaly každičkou díru, kterou kdy z legrace vyhloubily. Dokonce odházely kameny, které kdysi z rozmaru naházely do potůčku.
A čekali. Čekali na to, až začnou zase bzučet komáři, kuňkat žabky a poskakovat zajíci. Až začnou zpívat ptáčci, ševelit větřík a zurčet potůček. Čekali dny, týdny. Z týdnů se staly měsíce a pak to byl rok, dva, tři. Léto vystřídalo zimu, zima léto. Mezitím se Náfrníci dál starali o les, nosy stále svěšené.
Ilustrace od Nedělní malířka
Jednoho letního dne ale velký Náfrník zrovna zaléval vzrostlý smrček. Zrovna se kochal kapradím, které nedávno u smrčku docela samo vyrostlo. Když tu kolem něho prolétla vážka, pak druhá a pak i třetí. Nad hlavou mu zacvrlikala sojka a z houští vyběhl zajíc. Najednou ho ovál svěží vítr a z dálky ucítil vůni vody. Velký Náfrník hned běžel za svou rodinou a už z dálky radostně volal: „Les se vrátil!“ Ale né tak hlasitě, aby někoho nevyplašil. „Les se vrátil, ženo má! Les se vrátil, děti moje!“ A všichni se radostně objali.
Od těch dob žili v lese všichni šťastně a spokojeně. Nebyl to ledajaký les, byl to ten nejsilnější a nejzdravější les široko daleko. A Náfrníci? Ti se o les starají dál a váží si ho. Aby ne, vždyť nebýt lesa, nejspíš by jim ten jejich nos uletěl. Lidé si od té doby povídají, že je to zásluhou jedné modré rodinky, která prý nosí nos přesně tak, jak se sluší a patří. A to je konec příběhu.
Ilustrace k domalování od StoneJane
♥ ♥ ♥
