Jak vznikají nedělní pohádky (2)
Máme pro vás pokračování článku Jak vznikají nedělní pohádky (1). I v této druhé části se dočtete o příbězích života a tvorby dalších našich flerových ilustrátorek, které se spojily, aby potěšily flerové čtenáře Markétiných pohádek svými kouzelnými ilustracemi.
O prázdninách nové pohádky nevychází, ale není nic jednoduššího, než se vrátit k pohádkám, které už vyšly. Do některých se můžete dokonce zaposlouchat, třeba při cestě na dovolenou. Namluvila je pro vás HelenaG.
♥ ♥ ♥
Kámen maluje za mě.
Pohled na sebe při tvorbě ilustrací vám neposkytnu. Žiju sama a do bytu opakovaně devastovaného zfušovanou prosakující koupelnou nade mnou raději nikoho nezvu. Navíc je potřeba fotit „na tajňačku“, což zvládla kamarádka Danka Bellany při mé bezkonkurenčně nejoblíbenější tvůrčí činnosti – háčkování u sklenky dobrého vína. Jinak se totiž tvářím jako na skřipci.
Háčkovat i malovat jsem začala zhruba ve stejnou dobu, asi v pěti letech, a u obého jsem doufala, že bude mou životní náplní. Nicméně nepatřím k lidem, kterým se sny plní. Naštěstí to probíhá stylem „objednám si tatarák a dostanu bavorské vdolky“. Prostě něco jiného, ale taky dobrého. Většinu života se živím psaním a redigováním. I když pár let jsem dělala ilustrace pro časopis Moje Pastelka nebo pro Vlastu. Při přípravě atlasu hub jsem se setkala i s legendárním panem Smotlachou. A pochválil mě! Víc se můžete dočíst v mém blogu.
Kamínky jsem začala malovat v době, kdy ilustrátorské nabídky ubývaly, a už nejsem schopná se k papíru vrátit. Kámen totiž maluje za mě, napovídá, čím chce být, tvoří vhodné pozadí, a když se nepovede, dá se umýt. A jeden praktický důvod – na rozdíl od papírového obrázku jsou lidé ochotnější kámen koupit.
Těší mě, že Markétiny pohádky jsou hodně o přírodě a zvířátkách, protože lidi v pohybu moc neumím, na tom taky moje ilustrátorská kariéra skončila. Třeba se díky pohádkovému klubu zase osmělím a vezmu na milost papír.
♥ ♥ ♥
Kreslím mezi vařením, hraním a sledováním pohádek.
Kreslení mě bavilo už od dětství, ale svůj styl jsem si našla až na škole, kde jsem se vyučila aranžérkou. Kromě výtvarných technik jsem se naučila i různé druhy písma a sítotisk. Jak obrázek upravovat v počítači, jsem se pak naučila v reklamní agentuře, kde jsem čtyři roky pracovala. Díky grafickým programům, jako je Corel Draw nebo Adobe Ilustrátor, jsem mohla své ilustrace využívat i na potisk textilu nebo různých reklamních předmětů. Najednou měly jinou podobu než jen na papíře.
Doma tvořím u dvou stolů. Jeden mám v kuchyni, kde je zároveň obývací pokoj, a druhý v pracovně, kde mám počítač a skener. Jelikož jsem maminka tříleté holčičky, tak vše vzniká tak nějak za pochodu. Kreslím mezi vařením, hraním a sledováním pohádek.
Moje ilustrace začíná následovně. Text si vytisknu. Několikrát si pohádku přečtu. Ideálně ji dcerce čtu před spaním. Vyznačím si barevnou fixou části textu, které se mi pro zpracování líbí. Většinou toho bývá opravdu hodně. Pak se usadím ke skicáku a udělám několik kresbiček tužkou.
Když se mi něco zalíbí, tak už kreslím rovnou na karton a udělám konturu tuší a fixem. Tento obrázek naskenuji a případně upravím v počítači, aby se dal použít pro omalovánku. Obrázek s konturou následně vybarvím vodovými barvami a pastelkami. U této ilustrace jsem si udělala i zvlášť pozadí, které jsem pak vložila pod obrázek přímo v PC. Udělám sken a upravuji ilustraci ve Photoshopu.
Když jsem s prací hotová, tak posílám ilustraci k mnoha dalším do pohádkového klubu.
Vždy se hrozně moc těším na zpracování všech obrázků. Je úžasné, jak to každý vidíme jinak nejen jako člověk, ale i jako ilustrátor.
Někdy si říkám, že bych chtěla kreslit více realisticky, a ne tak naivně a dětsky, ale pak si uvědomím, že to jsem já a tím je má kresba specifická. Děkuji za to, že jste mi dali příležitost si splnit sen, dělat ilustrace k úžasným pohádkám.
♥ ♥ ♥
Odmalička ráda tvořím kdekoliv, cokoliv a čímkoliv.
Jmenuji se Ála z Taškárny a do klubu jsem se dostala vlastně úplnou náhodou. Když jsem totiž začínala prodávat na Fleru, najednou jsem zaregistrovala, že zde existují nejrůznější blogy, kluby a že to tu „žije“ i jinak než pouhým prodejem. Hned zkraje na mě vykoukl klub Pohádková ilustrace a já jsem zkrátka neodolala a zkusila se přihlásit. Od malička ráda tvořím kdekoliv, cokoliv a čímkoliv, avšak kresba a malba pro mě vždy byly takovým vnitřním posláním, které mě dovedlo na střední uměleckou školu, kde jsem se své vášni věnovala naplno. Přestože mě život nasměroval nejrůznějšími cestami, stále si ráda kreslím a nyní na mateřské dovolené je to pro mě tolik potřebné odreagování.
Můj ateliér by vás pravděpodobně zarazil. Je to místo, kde přes den řádí dětské nožičky, občas proběhne pes, místo, kde obědváme a kde trávíme všechen náš rodinný čas. Ano, uhodli jste správně, je to náš jídelní stůl. Každý večer, když jdou naše nejmilejší ratolesti do peřin, vytahuji z nejrůznějších tajných zákoutí své čtvrtky, pera, tužky a vodovky a s chutí se pouštím do ilustrování!
Jak to u nás probíhá? Každý měsíc nám Markéta přinese inspiraci v podobě krásné pohádky. A já si pozorně čtu každý řádek, dokud u nějakého neucítím jakési “jo, to je přesně ončo!“. Potom hledám inspiraci na internetu. Třeba, když jsme prvně malovali pohádku o kaštánkovi, pozorně jsem si prohlížela listy, abych nezpůsobila nějakou botu. Ono, nakreslit tolikacípý ozubený list špatně, by nemuselo působit vůbec výchovně.
Někdy se však stane, že i přes veškeré internetové průzkumy přeci jen nějakou botu vyvedu, protože jsem od přírody zbrklejší nátury. Například u pohádky Jak se děti s hvězdičkou přátelily jsem nakreslila do očí bijící perspektivní botu, kdy beránek byl nakreslen před Mařenkou přesto, že stál až za ní. Zkrátka posuďte sami a nebýt zásahu Markéty, utrhla bych si pěknou Flerovou ostudu. Dnes se tomu musím smát.
Nejraději ilustruji kombinovanou technikou – tuší a akvarelem. Po pečlivém průzkumu internetu pomalu začínám uvažovat nad kompozicí celé ilustrace. Když se jedná o akční výjevy, zvažuji, která postava bude nejblíže, a tudíž bude zabírat nejvíce prostoru na čtvrtce, a která bude nejdále, a proto bude menší. Pokud se chystám zhmotnit nějakou fantastickou postavu, přemýšlím nad vhodnými atributy. Miluji postavy nebo tváře v kombinaci s hmyzem, květinami či jinými přírodními motivy.
Dělám si rychlé skici tužkou, a když jsem spokojená, překreslím výsledek na tvrdý akvarelový papír, který si vybírám podle vhodné struktury. Následně kresbičku obtáhnu perem namočeným v tuši. Po zaschnutí přichází má oblíbená chvíle, kdy celou ilustraci vybarvím akvarelem.
Donedávna jsem pracovala především s temperovými barvami či pastelem, jenomže s příchodem dětí na svět jsem se musela s prostorem velice uskromnit, jelikož moje batolata nejspíš nebudou trpělivě čekat na to, až mi zaschne plátno. Vhodným kandidátem byl tedy akvarel a mně se neuvěřitelně zalíbil díky své překvapivosti a pro rozmanitost v odstínech. Většinu z těch barev nedokážu ani pojmenovat!
Po vybarvení a zaschnutí obrázek skenuji a ořezávám v počítači. To je má nejméně oblíbená činnost, nicméně výsledek pak radostně odesílám Markétě. A pak? Pak netrpělivě čekám na vydání pohádky, protože se těším na to, až všechny naše společné ilustrace a ta nádherná pohádka utvoří něco naprosto fantastického. A vždycky jsem nadšená z toho, že se dokázalo spojit tolik lidí, aby mohli dělat radost ostatním tím, co jim jde. Je to vlastně taková oboustranná radost a já si někdy říkám, že kdyby to takhle fungovalo všude, na světě by bylo ještě o něco krásněji :-).
♥ ♥ ♥
Učím se. Na každé ilustraci si zkouším nový styl.
Neživím se jako ilustrátorka, jsem povoláním keramik a pedagog. Ke kreslení mám ale sklony a možnost ilustrovat knížky je mým tajným (teď už veřejným) přáním. Možná díky tomu se už k mé velké radosti několik zakázek objevilo.
Do setkání s klubem Pohádková ilustrace jsem si ale všechno, co jsem chtěla ilustrovat, musela i napsat, takže začíst se se zvědavostí do nové pohádky Markéty Jungové mi činí veliké potěšení.
První fáze vzniku ilustrace se odehrává na gauči. Tam se uvelebím nejlépe vleže a pročítám si pečlivě text. Podtrhávám věty, ve kterých už vnitřním zrakem vidím vznikat obrázek. Přímo do textu si vkreslím několik možných variant.
Na tomto místě bych měla popsat svůj pracovní kout. Mám k dispozici dva stoly. Jeden s počítačem a druhý krásně dřevěný u okna pracovny. Ale ve chvíli, kdy mám touhu začít okamžitě kreslit (většinou je to chvíle, kdy mám opravovat písemky nebo být zavřená v dílně s nějakou větší zakázkou), oba stoly většinou není vidět. Nacházejí se tam například moje přípravy do hodin, stohy kreseb mého nejmladšího, noty mého prostředního, drobky od sušenek, které konzumoval můj nejstarší při hraní nějaké online hry a podobně. Takže druhá fáze se odehrává na gauči se skicákem na klíně.
K upřesnění kresby „gelovkou“ přeci jen dochází až po zhlédnutí takzvaných referencí. To slovo jsem donedávna neznala, vysvětlila mi jej dcerka výtvarnice.
Se sojkou jsem už měla co do činění, takže tu jen zběžně prohlédnu, ale s datlem strávím pěknou hodinku. Netušila jsem, že je tak velký!
Následně přicházím do fáze, ve které se cesty každé ilustrace rozcházejí. Jak jsem předeslala, jsem pouhý aspirant na ilustrátora, a jako takový hledám. Hledám své prostředky a svůj styl. V hlavě mám tuny nádherných ilustrací vynikajících českých ilustrátorů a ty mě trochu brzdí v rozletu. Vše už bylo nakresleno a namalováno na nejvyšší úrovni. Do takového prostoru se těžko vstupuje a chce to jak velkou pokoru, tak odvahu. Ráda bych zaplnila prostor fantazií, různými nečekanými detaily a postavičkami s lidskými rysy, jako jsou kalhotky a botičky. Jenže potom se mi do toho vloží mé já a vznikne zase něco jednoduchého. Nemohu si pomoci.
Jedna cesta tedy vede k tomu, tu jednoduchou kresbu „gelovkou“ opustit a nechat ji tak, jak je, případě jen lehce přikrášlit pastelkami nebo akvarelovými barvami. Druhá cesta je „vrazit“ ji do počítače. A to je to, co dělám. Důvod je nasnadě. Učím se. Na každé ilustraci si zkouším nový styl, jiné štětce, podklady a odstíny. Někdy nechám ještě původní linku, jindy zmizí.
Chtěla bych napsat, že to je všechno, ale není. Nastává chvíle nadšení. Ukazuji ilustraci všem, kteří jsou po ruce, a rychle ji posílám do klubu a netrpělivě čekám na zpětnou vazbu.
A potom teprve nadchází poslední fáze, jmenuje se pochybnosti. Trávím neúměrné množství času zíráním na obrazovku a potom ilustraci znovu nahrávám do grafického programu, ještě na ní opět neúměrně dlouho pracuji. Nikdy nebude dokonalá, ale už se s tím musím smířit. Potom už zbývá jen netrpělivě čekat, až vyjde článek ve FlerMagu, kde uvidím, jak výsledek ladí s ostatními úžasnými ilustracemi. Pročítám reakce čtenářů a mám radost ze života. Děkuji klubu Pohádková ilustrace, že mi ty chvíle radosti (a prokrastinace) umožňuje.
♥ ♥ ♥
Když kreslím, přestanu vnímat reálný svět.
Jmenuji se Martina Slábová a pracuji na OSVČ jako grafik, ilustrátor a zlomař. Mám několik stálých klientů a spousty krásných jednorázových zakázek. Mou láskou je ilustrace, kresba a malba, a tak mi dělá obrovskou radost, že poslední dobou mám více zakázek i tohoto charakteru. Když zrovna nekreslím, tak ráda cestuji, navštěvuji hrady a zámky nebo galerie a divadla. To vše je velká inspirace.
Pracuji z domova, kde mám malou pracovnu s počítačem a zde vzniká většina mé práce. Ilustrace, co kreslím akvarelem, většinou dělám na stole v obýváku. Množství věcí na stole se stále mění podle toho, co zrovna kreslím. :)
A jak vznikají mé ilustrace k flérovým pohádkám? Nejprve si přečtu pohádku. Pohádky od Markéty jsou opravdu krásné, a tak se obrázky malují doslova samy. Při čtení se mi vybaví spousta gegů a výjevů. Tak se po přečtení podívám, na která témata již obrázky existují, a podle toho si vyberu místo, kde je ještě volno. Obrázek nějak systematicky nevymýšlím. On se mi tak nějak zjeví, a tak si ho načrtnu. Pak ho různě překresluji a doplňuji různé detaily. Když jsem s obrázkem spokojená, překreslím ho na akvarelový papír přes prosvětlovák. Někdy i nyní ještě pár věcí změním.
Po překreslení se pustím do kolorování. A nakonec vše obtáhnu fixem multiliner. Upřednostňuji tuto fixu, protože se nerozpíjí na akvarelu a hrot se rychle neodře o papír. Také má výměnné hroty, takže je opravdu praktický.
Obrázek nafotím nebo naskenuji, a ještě trochu upravím v počítači. Většinou trochu nazářím, on pak na obrazovce vypadá lépe. A ilustrace je hotova! Teď již jen poslat a doufat, že se bude líbit a potěší čtenáře pohádek.
Ke kreslení si pouštím hudbu nebo pohádky. Navodí to příjemnou pohádkovou atmosféru. Když kreslím, přestanu vnímat reálný svět a vše se točí jen kolem aktuálně kresleného příběhu. Je to krásný pocit, kdy je možné vše, protože zde může mít slon křídla a holčička dlouhý krk. Nic není špatně.
♥ ♥ ♥
Mé ilustrace k pohádkám odrážejí všechny možné techniky, kterými tvořím.
Jmenuji se Dagmar Mráčková a zabývám se malbou na hedvábí a papír. Kromě toho také šiji a své výrobky zdobím šitými i malovanými obrázky.
Mé ilustrace k Markétiným pohádkám odrážejí všechny možné techniky, kterými tvořím. Ilustrace k pohádce o datlovi byla dokonce šitá.
Ale většina mých ilustrací vzniká namalováním akvarelovými barvami. Poté se přehrabuji v hedvábí, které jsem pokazila a nehodí se na šál, šátek nebo obrázek. Střiháním a lepením do obrázku tak tyto kousky ještě využiji. Oživí to kresbu a vznikne originální dílo v mém specifickém stylu.
Nakonec k dokončení použiji pastelky a fix MICRON. Hotovou ilustraci posílám Markétě do našeho pohádkového klubu a těším se, až pohádka vyjde ve FlerMAGu a potěší jeho věrné čtenáře.
♥ ♥ ♥
Přejeme vám krásný zbytek prázdnin a v novém školním roce se těší Fler klub Pohádková ilustrace na shledanou!
