Co s hromadou dřeva?

Od Markéta Stříteská v kategorii Handmade Life | 28.3.2023

Fler a jeho klub Pohádková ilustrace vám a vašim dětem dnes přináší další milou pohádku od ShyArtist. Přejeme vám příjemné čtení a hodně radosti z přicházejícího jara! Květ

Napsala: Pavla Šebková

Bodlinka je malý ježčí kluk, který se brzy vydá do první třídy lesní školy. Bydlí se svou babičkou paní Ježkovou. Je to velice moudrá stará dáma, která Bodlinku učí být moudrým a ohleduplným ježkem. Jejich domeček se krčí pod kořeny stromu na samém okraji lesa.

Ilustrace od ShyArtist

Bodlinka má tak díky tomu možnost pozorovat dění v nedaleké vesnici, tedy ve světě lidí, i v lese, který zase patří zvířatům. Kapří les, jak se mu již odpradávna ve vesnici říkalo, má tu zvláštnost, že v jeho středu je velký, zelený rybník plný kaprů.

Ilustrace od StoneJane

Tyhle kapry si tam pěstuje vodník jménem Rybín Vodička. Vodička je vážený pán, starosta lesa, k němuž si chodí pro rady celý les. Počínaje zvířaty masožravými i býložravými, přes všelijaký hmyz až po bludičky, hejkaly, lesní skřítky i jiné lesní bytosti. Proč vám to však říkám? Ani vodník Rybín Vodička totiž není tak moudrý a plný vědomostí jako paní Ježková, Bodlinkova babička. V lese se totiž občas děje nějaká závažná věc, jako onehdy pře mezi veverkou a sýkorkou, které se hádaly o to, komu patří oříšek.

Víte, to vzniklo tak, že si veverka zahrabala oříšek v jahodí tak, aby ho nikdo nenašel, až nastane zima. Jenže sýkorka, která o úkrytu paní Veverkové nevěděla a jednoho dne v jahodí při procházce s dětmi oříšek našla, ho brala logicky jako svůj nález. V těchto přetěžkých sporech přichází vodník Rybín Vodička na okraj lesa, dá si kávu s babičkou Ježkovou a celý den, mnohdy i večer, spolu hovoří o všech možnostech, jak případ vyřešit, aby byl co nejspravedlivější. V tomto případě by oříšek skutečně náležel paní Veverkové, která si ho do jahodí schovala. Ale vůči paní Sýkorové, která má čtyři hladové krky, by byl tento závěr vcelku smutný. Moudrá babička Ježková tedy poradila vodníkovi, aby si pozval obě zmíněné vážené dámy k sobě a pohovořil s nimi o jejich příbězích. Obě dámy, jakožto matky od dětí, se nad příběhem té druhé dojaly a jejich rozhovor dopadl tak, že se obě oříšku ve prospěch druhé vzdaly. Málem by bývala byla vznikla hádka ještě kvůli tomu, že si oříšek má vzít ta druhá, která ho nechce, protože náleží té první, a naopak. Vodník však dle moudrých rad Bodlinkovy babičky rozdělil oříšek napůl. Jednou polovinou obdaroval paní Veverkovou, druhou polovinou paní Sýkorovou a obě tak se slzami dojetí v očích odcházely spokojeně domů.

Ilustrace od MARTINA-ART

Jak v lese, tak ve vesnici mezi lidmi dochází k různým podobným malicherným sporům. Lidé však bohužel nemají svého moudrého vodníka Rybína nebo babičku Ježkovou a musí si se svými starostmi poradit sami. Ten, kdo je ve sporu, však nemůže spravedlivě rozhodnout o výsledku. Každý chce, aby spor dopadl v jeho prospěch, a přijde mu to tak nejspravedlivější. Žádný oříšek se však nemůže jen tak rozdvojit.

Sami tak tedy vidíte, jak moudrá Bodlinkova babička umí být, a protože vychovává ježečka Bodlinku podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, aby z něj byl co možná nejmoudřejší dospělý ježek, stává se z něj velmi citlivý chlapec, který rád pomáhá tomu, kdo to zrovna potřebuje. Jednu nevýhodu to však má. Babička vždy kladla Bodlinkovi na srdce, že vesnici a lidem se má vyhýbat. Bodlinka není neposlušný ježek a svou babičku na slovo poslouchá, ale vidí-li z okna svého ježčího pokojíku vesnici, ve vesnici lidi jako mravence, kteří se často lopotí a neví si rady s mnoha věcmi, jež jsou pro ježka naprosto přirozené, nedá mu jeho šlechetné ježčí srdce a vydá se lidem na pomoc.

Jako tomu bylo jednou, když se Bodlinka díval z okna svého pokoje právě směrem k vesnici a zahlédl starší nemohoucí paní, která se všemi svými silami snažila přenést hromadu dříví na své zahrádce. Bodlinka se na to, jak se chudák stařenka dře, nemohl dívat a rozhodl se, že jí půjde s hromadou pomoci. Ve své malé ježaté hlavičce měl připravený plán, jak celou věc nenápadně provede. Překážkou však v tuto chvíli byla babička, která seděla na lavičce před domem a listovala ve svém starém herbáři bylin.

„Když půjdu rovnou do vesnice, babička mě zarazí a nenechá mě odejít, protože uvidí, jakým směrem jdu,“ myslí si Bodlinka. Nechce babičce lhát, ale jeho touha pomoci slabšímu mu nedá chvíli postát. „Však já babičce nebudu lhát,“ říká si. „Jen o svém plánu pomlčím.“

Ilustrace od Nedělní malířka

Vymyslel si důmyslný plán, jak se sklepením dostane ke krajním kořenům stromu. Jsou odhalené přesně v místě, kudy vede cesta do vesnice, a protože je tento otvor až za jejich domem, babička by si Bodlinky nemusela vůbec všimnout. Sklepení je však plné záludných odboček a kořenových propletení. Hotové katakomby.

Bodlinka se statečně vydal sklepem směrem k vesnici, cesta však nebyla tak jednoduchá, jak si původně představoval. Ještě, že má jako ježek tak výborný čich. Kdokoli jiný by se totiž v podzemí určitě ztratil. Sám Bodlinka několikrát špatně zahnul, musel se tak celou cestu vracet až na místo, odkud začal, a jít celou cestu znovu. „Pamatuj si, Bodlinko, dvakrát doprava a jednou doleva, ne naopak,“ opakoval si stále dokola, aby nezapomněl. Po hodinách chůze, kdy už Bodlinku začínaly bolet nožky, však spatřil světlo na konci tunelu. „To je ono! To je škvíra mezi kořeny, která mě dovede do vesnice!“ zaradoval se. Skutečně, bylo to to místo, které tak dlouho hledal. Teď už Bodlinkovi nic nebránilo běžet přímo na dvorek staré paní, která polínko po polínku přenáší hromadu dřeva, byť chudák sama na nohy skoro nemůže.

Když Bodlinka doběhl k hromadě dřeva, kterou se chystal přenosit k domu staré ženy, zaradoval se. Měl tak dobrý pocit z toho, že může pomáhat. Únava z hodinového bloudění však byla tak veliká, že pod hromadou dřeva místo nošení usnul.

Ilustrace od VeronikaArt

Kdo jste nikdy neslyšel ježka spát, buďte rádi. Ježek, když usne, totiž chrápe jako starý dřevorubec a z našeho malého ježka Bodlinky teď skutečně dřevorubec byl. Spal, jako když ho do vody hodí a chrápal, jako když startujete motorovou pilu. To vám byl rámus, až se země otřásala. No a když se otřásala země, myslím že vám nemusím vyprávět, co to udělalo se dřevem. Zvukové nebo v našem případě spíš hlukové vibrace způsobily, že se hromada dřeva celá sesunula a jednotlivá polínka se rozkutálela téměř po celém dvorku. To vám tedy byla medvědí služba. Nešťastná stařenka, když viděla tu spoušť, lomila rukama a už už by Bodlinku hnala z dvorku koštětem, když si všimla, jak se mu po tvářích kutálí slzy jako hrachy.

„Copak pláčeš ježečku?“ zeptala se ho starostlivým hlasem a ježeček jí všechno vypověděl. Jak obelhal svou babičku, jak bloudil ve sklepeních jen proto, aby mohl pomoci, a nakonec pod hromadou dřeva usnul. Stará paní se na něj pranic nezlobila, usmála se a pohladila ho po ježaté hlavě.

Nakonec dřevo přenosili spolu, vyskládali ho do úhledné kulaté hromádky, a ještě si dali dobrou svačinu. A Bodlinkova babička? Nenechte se mýlit. Vše sledovala z okna Bodlinkova pokoje a moudře svého vnoučka nechala, aby si za své činy nesl zodpovědnost sám. A udělala dobře.