Fler a jeho klub Pohádková ilustrace vám a vašim dětem dnes přináší další milou pohádku od ShyArtist, plnou jarní nálady. Přejeme vám příjemné čtení a hodně májové radosti! 
Konečně je tu jaro!
Napsala: Pavla Šebková
Zima je sice krásná... dá se sáňkovat, může se stavět sněhulák nebo iglú, ale není nad to, když vykoukne sluníčko a začne volat ze země první jarní kytičky.
Ilustrace od Nedělní malířka
Všechno kolem začne otevírat oči. Když vyjdete na jaře do lesa, je ve vzduchu cítit, jak se vše probouzí. Ptáčci prozpěvují svou budící písničku „Čas vstávat, čas vstávat“ a stromy si protáhnou zimou ztuhlé větve. Rozvrzají kůru do tiché symfonie, do níž přizvukují i včelky, které hledají první zrnko pylu.
V té nádheře je potřeba zhluboka dýchat, abyste nasbírali všechnu tu energii, která je na jaře nejsilnější. To proto, že je první v roce, odpočatá a plná naděje, kterou potřebuje pro květy a později i plody.
Ilustrace od StoneJane
Jonášek s Hafíkem si jaro moc užívali. Nechali se unášet tou probouzející se krásou a rozhodli se, že si budou na maminčině zahradě pěstovat kytičky. „To chce nějaká semínka,“ přemýšlel Jonášek, když se rozhlížel po prázdném záhonku. „A taky nářadí...“ přištěkl Hafík, který už hloubil na zahrádce díru jako hrom. Asi chtěl Jonáška šibalsky popíchnout, že on pro hrabání motyčku nepotřebuje. Jonášek se zasmál a taky Hafíka trošku poškádlil. „Jdeme sázet kytičky, nemusíš proto na zahradě udělat Macochu.“
Macocha je, děti, propast v oblasti Moravského krasu. Taková díra... óbrovská díra. Ta díra je TAK obrovská, že by se do ní vešel celý Jonáškův dům a ještě sto takových. I víc! Ale dost o ní.
Zatímco vám tu vysvětluji, co je to Macocha, už si kluci v kůlně vybírají potřebné nářadí a semínka pro zahradničení. „Tak máme motyčku, hrabičky,“ počítá Jonášek. „Vezmi konev, vezmi konev!“ přištěkne radostně Hafík, že taky na něco přišel. „A jaká vezmeme semínka, Hafíku? Jsou tady rajčata, cukety, okurky...“ nabízí Jonášek, načež se Hafík oklepe. „Brr, zelenina!“
Ilustrace od ShyArtist
„Neboj, nemusíš ji jíst,“ zasměje se Jonášek a popadne načatý pytlík rajčat. „Jak to vždycky dělá maminka?“ přemýšlí, zatímco mu Hafík pomáhá dělat důlky. „Nasype semínka, přikryje hlínou, zalije...“ prohlásí s vítězným výrazem v obličeji. Samozřejmě se oba řídí již zmíněným postupem, a když mají práci hotovou, netrpělivě čekají, co se bude dít.
Ilustrace od ShyArtist
Sedí nehnutě a hledí do hlíny, div nepřestanou napětím dýchat. „Už se něco hýbe!“ štěkne Hafík a rozvrtí oháňku na všechny strany. „Ano!“ vykřikne Jonášek nadšeně, když v hlíně také zahlédne pohyb a v očích se mu zatřpytí samí čertíci. „Ále... to je jen žížala,“ vzdychne Jonášek zklamaně. „Žížala?“ podiví se Hafík a očichává hýbající se provázek.
„No dovolte!“ okřikne ho jedovatě starší dáma... „já nejsem jen tak ledajaká žížala!“ vyprskne. „Škoda, že nevím, ze kterého konce mluví, nevím, kam se jí dívat do očí,“ špitne Jonášek Hafíkovi do ucha a zeptá se: „A jakápak jste tedy žížala?“
Ilustrace od luciemouchova
„Já jsem hraběnka Žoužel Kroužková z rodu Opaskovců, Máloštětinatců II. Kypřím vám tu hlínu! To aby vám ta rajčata vůbec vyrostla,“ mrskla sebou uraženě a očekávala omluvu. Jonáškovi došlo, že se dotkl majestátu a správně zhodnotil situaci: „Promiňte, paní hraběnko, netušil jsem, že máme tak vzácnou návštěvu, ale sedíme tu s Hafíkem už půl hodiny. Těšili jsme se, že už rajčata rostou,“ přiznal a smutně sklopil oči. „Jejda,“ zasmála se hraběnka Žoužel, ale už ne nijak pohrdavě, nýbrž soucitně. „Chlapče zlatý, to se nedočkáš jen tak po půl hodině, že ti rajčata porostou. To si budeš muset počkat i několik dní. Nejdřív uvidíš jen takový malý ocásek bez lístků... všechno chce svůj čas. Navíc tímhle naléháním semínka jen vyplašíš. Nemysli si, rostlinky nejsou nijak hloupé. Nemusíš na ně ani mluvit, vycítí z tvojí nálady, jaké máš s nimi úmysly,“ vysvětlila mu a provrtala do hlíny další dírku.
Ilustrace od MARTINA-ART
„Opravdu?“ podivil se tomu Jonášek, „to jsem nikdy neslyšel.“ „Vy lidé toho vůbec nějak málo víte o přírodě,“ řekla hraběnka zas už trošku uraženě a pokračovala: „Kytičky si s tebou povídají, vycítí stejně jako tady Hafík, jakou máš zrovna náladu. Když se o ně staráš s láskou, rostou, kvetou a plodí, jak jen umí! Proč myslíš, že někdo vypěstuje jahody sladké a jiný bez chuti? Pomáhá tomu tvá láska a sluníčko!“
Ještě dlouho si tak s žížalou povídali a Jonášek s vykulenými kukadly hltal každé její slovo. Bohužel je ale přerušila maminka, která volala k večeři. Světla už také začalo ubývat, a tak museli kluci běžet domů. Jonášek dostal palačinky se skořicí a Hafík plnou misku masa. Však jim také na zahradě pěkně vyhládlo!
Ten večer Jonášek i u večeře přemýšlel o tom, co mu to hraběnka všechno povídala, a s velkým zalíbením sledoval maminku, když zalévala pokojové květiny. Každý list drobnýma rukama pohladila a přitom měla na tváři přátelský úsměv. „Maminka tohle všechno jistě ví, pečuje o kytičky s láskou a díky tomu jí všechny tak krásně kvetou,“ pomyslel si Jonášek a přitulil se k Hafíkovi. Večer šli oba hodně brzy spát, protože se nemohli dočkat, až půjdou zase na zahradu.
Ilustrace od Markéta Stříteská
Druhý den, hned po snídani, utíkali k záhonku zalít semínka, aby měla dostatek vláhy pro klíčení. Zatímco Jonášek zaléval, povídal jim všem, jak moc je má rád a jak už se těší na to, až vykouknou z hlíny a budou se s ním kamarádit. Věřte, děti, nebo ne, ale ještě ten den vylezlo jedno z rajčat z hlíny.
Ilustrace od e-zaba
„Ahoj, kamaráde,“ zavolalo na Jonáška. „Ahoj, chlupáčku,“ nezapomnělo ani na Hafíka. Všichni tři se zaradovali, Hafík dokonce tak moc, že začal zběsile pobíhat kolem domu. Jonášek si sedl k novému kamarádovi, a protože byl tenhle ze semínek nejrychlejší, začal mu říkat pan Rajče I. To asi na Jonáška zapůsobila ta modrá krev hraběnky Žoužele.
Jedna domalovánka od StoneJane na závěr.
