Dekalk - umění vážné i nevážné

Od Pančí v kategorii Umění a design | 4.12.2014

Už jste se někdy pustili do výtvarničení tak nějak naslepo? Dělali jste jako děti pokusy s barvami stisknutými mezi dva papíry? A nechali se pak unášet krásou barevných skvrn v podobě motýlů či brouků? Tak tyhle motýly známe určitě všichni :-) Jenže věděli jste o tom, že i tato v podstatě banální a "náhodná" výtvarná technika je používána i v tvorbě výtvarných umělců, nebo že ji využívá i psychologie? Tak tato technika se jmenuje dekalk nebo dekalkomania.

DEKALK je slovo francouzského původu a znamená otisknutí barev nanesených na nějaké podložce na přiložený papír či plátno.

Zatímco u ostatních grafických (tedy otiskovacích) technik se náhodu snažíme omezit na minimum, u dekalku se náhoda uplatňuje v plném rozsahu, výsledek lze odhadnout jen přibližně. Záleží, kolik a jaké barvy (temperové, tiskařské, akrylové) naneseme, jak je barva hustá a čím ji ředíme (vodou, olejem, ředidlem), na co barvy naneseme (sklo, plast, různě savý papír), na co je otiskujeme (papír, plátno) i jakými pohyby barvy otiskujeme. Ale recept na pěkný (ale co je pro koho pěkný?) dekalk neexistuje, dekalk předpokládá hrát si, zkoušet, hledat.

Barvy se při otiskování mísí a udělají zajímavou stopu. Tato stopa může být krásná a dekorativní sama o sobě a je tedy výsledkem a cílem výtvarného snažení, ale častěji se s dekalkem dál pracuje a hledá se, co stopa připomíná - někdy stačí přidat jen název, jindy se dekalk ještě citlivými výtvarnými zásahy dotvoří – mluví se pak o interpretovaném dekalku.

Dva dekalky, které na svou interpretaci ještě čekají - zkuste si tu výtvarnou hru a hledejte, říkejte, co vás napadá. Možná vidíte klidný potůček a rozbouřenou řeku, ale možná vidíte něco úplně jiného.

Dva již interpretované dekalky, které byly pastelem lehce dotvořeny na krajiny.

I když dekalky svým charakterem nejvíce připomínají rostlinné motivy a krajiny, dají se interpretovat i na motivy jiné, např. figurální.

Tady vidíte, jak z dekalku vzniká interpretovaný dekalk. Osobně si myslím, že by zásahy měly být co nejmenší.

Dekalk můžeme dotvořit i jinou technikou než jen kresbou či malbou. Tady jsou využity pro interpretaci další grafické techniky - linoryt a suchá jehla. Díky možnosti více tisků pak výtvarník může pozorovat, jak dekalkové podklady mění původní tisk - může se tak navodit atmosféra různého ročního či denního období nebo rozmanitého počasí.

Svého užití se dekalk dočkal i jako prostředek psychologické diagnostiky – klient psychologovi sděluje, co mu barevné skvrny připomínají, a psycholog pak jeho odpovědi vyhodnocuje (vybavuje se mi i pár scén z filmů). Klasický a dodnes používaný je Rorschachův test inkoustových skvrn, které inspirovaly Vladimíra Boudníka k zajímavým výtvarným parafrázím.

Vladimír Boudník

zdroj http://www.artlist.cz/?id=6309

U řady dekalků je charakteristickým rysem mramorování či keříčkovité větvení, proto se dekalky hodně uplatňují na obrazech krajin v částech s vegetací nebo na obrazech s rostlinnými motivy. Vzpomeňte jen na překrásné ilustrace Karafiátových Broučků Jiřím Trnkou nebo na ilustrace Daisy Mrázkové k jejím vlastním knihám pro děti.

Jiří Trnka

http://kultura.idnes.cz/pred-80-lety-zemrel-karafiat-jeho-broucci-se-i-dnes-dobre-prodavaji-ph8-/literatura.aspx?c=A090130_095336_literatura_jaz

Daisy Mrázková

http://www.baobab-books.net/en/co-se-stalo-kdyby

Technika je to velice jednoduchá, jak už jsem zmínila, pracují s ní už děti v mateřské školce. A je i dosti stará - prolíná dějiny umění od starověku až k dnešku. Známá je například historka starověkého malíře Prótogenése, který nejspíše náhodou a pomocí dekalku vytvořil dokonalou pěnu u huby udýchaného psa.

Ovšem nejvýrazněji se s dekalkem setkáváme u surrealistů – užívali ho jako prostředku rozvíjení fantazijních představ a snů – prostě si udělali dekalk a hledali, co jim připomíná, a dotvářeli ho. O popularitu dekalku se tak velkou měrou zasloužil zvláště surrealista Max Ernst – fantastičnost náhodně vzniklých struktur používal jako podmalbu svých obrazů – dekalk tak tedy kombinoval s jinou výtvarnou technikou, což velkou měrou dělají umělci dodnes a kombinují nejen dekalk a malbu, ale snaží se s dekalkem různě experimentovat.

Max Ernst

http://www.spamula.net/blog/2004/02/decalcomania.html

Josef Istler

http://www.rabasgallery.cz/k_v/detail.php?jazyk=cz&k_name=&k_title=Josef+Istler&k_pretitle=&k_posttitle=&img=xml%2F2005%2Fimg%2F20050208istler12Kompnedat.jpg&nazev=Kompozice%2C+dekalk

Óscar Domínquez

http://imgarcade.com/1/decalcomania-oscar-dominguez/

Dekalk a monotyp

V užším výtvarném smyslu dekalk označuje i techniku odkrývání horních vrstev barvy, aby se uplatnila vrstva barev či nějaká struktura spodní, přičemž i zde se počítá s náhodou.

A blízko má i k technice monotypu - někteří autoři dekalk pod monotyp zahrnují, ale není to přesné. MONOTYP má mnoho variant a podob, ale oproti dekalku nepracuje tolik s prvkem náhody (i když se v něm samozřejmě také uplatňuje) – výtvarník pracuje už víc se záměrem, chce vytvořit to, co si předem zamýšlel vytvořit, nenechává se volně unášet náhodnými tvary a domýšlením toho, co mu tyto tvary připomínají. Ovšem ostrá hranice mezi těmito postupy je velice těžko hledatelná.

Dříve se ve výtvarném umění dbalo o „čistotu“ výtvarných technik a jakékoli zásahy mimo postupy dané výtvarné techniky se považovaly za nedostatek a nešikovnost umělce. Dnes se naopak takovéto zásahy vyhledávají - ovšem pokud mají nějaký výtvarný výraz, nesmí to být jen laciné efekty.

Hledání a experimentování má dnes ve výtvarném umění prostě “zelenou“ a dekalk a monotyp určitě patří k postupům, které toto experimentování obohacují.

Vladimír Boudník