O splněném přání

Je to už téměř rok, co na Fleru pravidelně vychází nedělní pohádky od Markéty, které jsou ilustrované Fler tvůrci z klubu Pohádková ilustrace. Pohádky přinesly do našich životů potěšení, relax, snění i poučení a my s nimi rozhodně nekončíme. Dnešní pohádka však změnila autorku - a budete asi velmi překvapeni! Protože tou autorkou je skvělá keramička Veronika alias VeronikaArt. I nadále se tak můžete těšit na nedělní pohádky nejen od Markéty, ale i od Veroniky a dalších autorek z klubu Pohádková ilustrace.

♥ Udělejte si pohodlí a přeneste se do světa, ve kterém je všechno nemožné možné a ve kterém vše dobře dopadne. Přejeme všem krásné chvíle s naší první podzimní pohádkou.  ♥

O splněném přání

Veronika Tymelová

To jednou vytočil jeden docela šikovný hrnčíř na starém hrnčířském kruhu pěknou malou vázičku. Tatínek ji koupil mamince k výročí svatby a ta ji dojatě zabydlela v jejich útulném domku kousek od lesa.

Ačkoliv byla vázička hezky stavěná, štíhlá i kulaťoučká na těch správných místech, zůstávala nešťastná. Nevíme, čím to bylo, jestli se třeba do hlíny nepřimíchalo pár zrnek nespokojenosti. Stála na vyřezávaném stolku u okna, dívala se ven na záhony rozkvetlých růží a lilií a naříkala: „Proč já jen jsem taková droboučká, malilinká a zaprcatělá? Vždyť se do mě vejde sotva pár bledulí nebo fialek. Kéž bych byla alespoň o kousek větší! To by byl život! Představte si, jak by mi slušely růže a gerbery. Každý by obdivoval mou krásu!“

Ilustrace od Taškárna

Vázička celé noci nespala a jen fňukala a naříkala. Právě o Svatojánské noci to její lamentování zaslechla víla Tamburína, která zrovna jela kolem na svém bílém jezevci Fridolínovi.

Tamburína je víla dobrá, ačkoliv trošičku pošuk nebo jak se říká Hrr sem, Hrr tam. Jela právě skládat maturitu z kouzlení, uzdravování lesních bylin a tvorů a samozřejmě také z tance a zpěvu. Ale jak říkám. Byla tehdy trochu lehkovážná a místo, aby se řádně připravovala na zkoušky, chodila radši s kamarádkami do bažin na omamné drinky z puškvorce.

Teď uviděla (či spíše uslyšela) vhodnou příležitost k tomu, aby se před zkoušením trochu procvičila v kouzlení a aby se před maturitní komisí mohla prokázat dobrým skutkem. Je jasné, že dobré skutky páchala taky sobě pro radost.

Vraťme se k příběhu: Tamburína jela nocí a pohvizdovala si, když tu se k ní donesl nářek. Víly mají na naříkání všeho druhu velice vyvinutý sluch. Uslyšela: „Och já nešťastná, já se snad žalem rozbiju,“ (ta vázička ráda přeháněla) „kéž bych byla větší!“ Tamburína na víc nečekala, pobídla Fridolína a uháněla k bledě modrému domku, ze kterého se bědování ozývalo.

Ilustrace od Faunia Design

„A to víš, že ti pomůžu. Ale radši venku, protože z Ticha jsem měla trojku.“ Tamburína popadla vázičku a vynesla ji otevřeným oknem do noci.

„Tak ty by sis přála být větší?“ ptala se zamyšleně víla a lovila v paměti zaklínadlo na zvětšování. „Ano, to bych ráda! Velice moc!“ pravila rozrušeně vázička. Víla z toho pochopila, že vázička by chtěla být MOC velká. „Tak se připrav,“ zašeptala a pustila se do díla.

Ilustrace od StoneJane

A vázička začala růst. Vmžiku z ní byla váza, kam by se nevešly jen růže, ale i slunečnice. Růst ale nepřestala, až byla velká jako tovární komín. Teprve v tu chvíli si Tamburína vzpomněla na zastavovací formulku a vázička, teď už veleváza, přestala růst. Víla si ji spokojeně přeměřila, zamávala na rozloučenou, vyskočila na Fridolína a odcválala do ranního svítání.

I váza byla spokojená. Konečně byla velká. Dokonce největší ze všech váz! Pyšně se tyčila nad zahrádkou a čekala, až lidé vstanou a přijdou ji obdivovat. V tom se nezmýlila. Lidé přicházeli z blízka i daleka, s otevřenou pusou chodili kolem dokola a obdivně i udiveně mručeli. Ale přeci jenom. Vázy jsou stvořeny k tomu, aby do nich lidé dávali květiny. Do téhle by se mohl dát leda ozdobný strom, a ještě by vypadal směšně male. Tak tam váza stála sama a prázdná.

Přišla zima a už ani lidé ji nepřicházeli obdivovat. Stála uprostřed zasněžené zahrady, na hlavě sněhovou čepici a smutně si říkala. „To mám z toho, že jsem se nespokojila s tím, co mám. A přitom se o mě maminka tak pěkně starala. Na podzim mě zdobila barevnými slaměnkami a v zimě cesmínou a jmelím. A co mám teď? Mrazem mi praská glazura a severák mnou lomcuje. Tamburínko! Vílo! Kde jsi?“

Ale víla neslyšela. U vílí maturity propadla a musela se vrátit do Červeného lesa, aby se všechno doučila. Kdyby totiž propadla podruhé, vykázali by ji mezi divoženky. Takovou potupu by nikdo z nás nepřežil, natož Tamburína!

A bylo jaro. Všechno horem pádem kvetlo, zelenalo se a vonělo, přiletěly vlaštovky a bzučely včely. Vázičce je z té krásy všude kolem všelijak. Smutno i krásně. Přesto ale nepřestává volat Tamburínu.

Jednoho dne usedl na vršek vázy velký čáp. Uklonil se a spustil: „Promiňte, že ruším, milá dámo. Mé jméno je Vozáb. Vy jste tady nová, že? Velice mě těší, že vás poznávám. Víte, právě jsem se vrátil z dovolené. Na svých cestách jsem se čirou náhodou oženil. Mám tak rozkošnou ženušku! Ale ať se snažíme, jak se snažíme, nemůžeme sehnat byt. Už jsem byl na pokraji zoufalství, když tu jsem spatřil Vás. Velmi prosím. Nemohli bychom si na Vaší ctěné hlavince vytvořit přechodné bydliště?“ Vozáb nasadil prosebný a zkormoucený výraz a už už se nadechoval k dalšímu přemlouvání, ale váza jej rychle přerušila. „Ale jistě, milý Vozábe, jen bych měla takovou malou prosbičku.“
A tak se domluvili. Rodinka Čápova si na váze postavila garsonku a na oplátku na svých služebních i jiných cestách hledali Tamburínu. Ale ať se čápi snažili sebevíc, vílu nenašli.

Ilustrace od ZuTicha

Váza se už pomalu smířila s tím, že zůstane velká. Teď jí to ani tak nevadilo, protože nebyla sama. Ale co až čápi odletí? Tím se teď nechtěla zabývat. Napjatě poslouchala dobrodružné historky z Afriky, které vyprávěl táta Vozáb malé čapí holčičce Servácce.

S příchodem babího léta se Servácka začala učit létat. Brzy jí to šlo docela dobře, jen někdy ještě zaškobrtla nebo zapomněla mávat křídly. Právě to se jí stalo jednoho krásného babího dne. Jak si to plachtila vzduchem (poprvé bez dozoru), zaujal ji pavouček s padáčkem, který se vznášel kolem ní. Otočila po něm překvapeně hlavu. Vždyť od kdy pavouci lítají? Udělala kotrmelec a už padala k zemi jako švestka. Místo aby začala rychle mávat křídly, zakryla si jimi oči a… dopadla na zem.

Teda, ne úplně. Proletěla komínem jakési chalupy a celá od sazí přistála v pruhovaných peřinách. Když pomalinku otevřela oči, aby se podívala, jestli ještě žije, zjistila, že hledí do tváře rozespalé a rozcuchané holce. Ta holka, to byla Tamburína. (Kdo jiný než víly a jiná lesní stvoření spí ve dne?)

Když se Servácka trochu vzpamatovala ze šoku, vyprávěla víle, že bydlí se svými rodiči na obří váze, která by chtěla být menší. A to už Tamburíně svitlo. Vždyť to je ten dobrý skutek, co vykonala! Pro samý smutek, že propadla u vílích zkoušek, na vázu dočista zapomněla.
„On to tak dobrý skutek nebyl. To bych měla napravit.“

Když padl soumrak, vydali se na cestu. Tamburína sedla na svého jezevce, Servácku si posadila před sebe, aby ji cestou nevytrousila, a vyrazili.

Ilustrace od VeronikaArt

Ilustrace od Nedělní malířka

Dojeli právě včas, protože Čápovi už byli strachem bez sebe. Nejmíň pětkrát už obletěli celé okolí a chtěli vyhlásit mezinárodní pátrání. I váza byla nadšená. Skončil čas jejího trápení.

Čápovi vystěhovali garsonku, stejně už chystali odlet do teplých krajin. Víla se pustila do práce. Tentokrát se jí to povedlo. Koneckonců, za tu dobu se dost doučila. Z vázy se stala zase naše stará známá vázička.

Ilustrace od e-zaba

Se všemi se rozloučila, všem poděkovala a víla ji potichu odnesla domů. 

„Podívej,“ říkali maminka s tatínkem, když ráno přišli do pokoje, „naše krásná vázička se našla!“ Vázička ani nedutala, zářila štěstím a těšila se, až do ní po dlouhé době naaranžují slaměnky.

♥ ♥ ♥

Najdi 6 rozdílů