Nedávno jsem se zeptala svého muže, co by mi řekl o jaru… On se na mě překvapeně podíval a řekl: " Jaro? Na jaře přece startují různé procesy v závislosti na vzrůstající teplotě.“ Dodal, že ale nikdo přesně neví, kdy ty teploty začnou stoupat...

Od druhé poloviny února pozoruji listnaté stromy a čekám, kdy se začne v korunách objevovat jemně hnědé světlo. To je neklamná známka, že míza se pomalu natahuje do větví a větviček a spící pupeny se pomalu probouzí. Ach, to je ale doba! Přejde ale ještě mnoho mrazivých rán a dnů pokrytých sněhem.

A pak přiletí vítr, dusí a dobývá se pod teplé oblečení a krade mi čepici. Ale voní, voní jinak a já vím, že nám nese vytoužené jaro. Na nevzhledných a prázdných místech na okrajích záhonů raší cibulky, zažloutlá tráva se začíná zelenat a růst. Tam, kde bylo naváté spadané listí, raší pivoňky. V místech zimního zmaru začíná nový život. Zahrady a zahrádky čekají na naše ruce.  

Rašící oskeruše 

Loňské jaro nám po několikaletém chátrání definitivně uschla 120 let stará hruška. Byla vysazena v roce, kdy byl dům postavený. I konec patří do života stromů. Na její místo jsme na podzim vysadili stromek oskeruše. Dnes již víme, že se stromek ujal. Jeho pupeny se pomalu otevírají a lístky se klubou na svět. Vím, že oskeruše rostou pomalu a její dospělosti se nedožijeme. Těší mě ale i vědomí, že za desítky let ji snad někdo bude hledět do mohutné koruny a těšit se její krásou.

Mám ráda zahrady trochu zanedbané a divoké... tedy bez všelijakých skládek a hromad věcí, které se snad budou někdy hodit. Říkám, že na zahradě musí být 90% čistá příroda. Pak přijdou ježci, kočka si někde najde myšku a slepičky se usadí v trávě. Nad hlavami jim přeletí čmelák a motýli, nad stromy poletuje straka...

Příliv energie cítíme i my, lidé. Najednou máme pocit, že si musíme uklidit sami v sobě i své okolí. Pijeme očistné čaje, postíme se a slibujeme si, že budeme žít mnohem lépe a zdravěji.

Naše byty a domy se mění z opevněných zimních brlohů na otevřené a prosvětlené prostory, plné čerstvého vzduchu a slunce. A zvířata? Ta „vědí“, že jaro je nejlepší doba na nějaké to mládě.

Manželův tatínek byl velkým milovníkem koček. Kočky měly volný pohyb venku, ale chtěl, aby na noc byly doma. Měl také kočku, které kvůli jejímu jasně červenému kožichu říkal Kůže. Jednou večer Kůže nepřišla domů. Šel tedy na balkón a tichým údolím se neslo jeho volání: “Kůže, Kůže, Kůže…“ Když to slyšela jeho dcera, vyběhla na balkón a řekla: „Tati, když už voláš Kůže, Kůže, přidej taky kosti, papír, železo“….“ Tatínek se zamyslel a začal volat: “Kožešino, Kožešino, Kožešino!“ Musím dodat, že ten večer Kůže domů nepřišla, ale za dva měsíce měla plnou ošatku malých červených Kožešinek….

 

 

Přeji všem krásné jarní dny a sluníčko do tváří.

A nezapomeňme, že příroda začíná hned za otevřeným oknem... ;-)

 

Úvodní foto: ...len s larimarem... - Helísek

Použité výrobky: ptáček - Ptačí od anisc, akvarel Zahradnice - signovaný tisk do rámu A4 od Jitky Zajíčkové a klíčenky Velký kočičí sněm - šité radosti od pepadany.