Velká spousta plyšáků dělala Pavle radost během jejího dětství, a teď v dospělosti zase Pavla na oplátku dělá radost svými plyšáky ostatním dětem. Založila dokonce svoji značku DOrTy, vychovává dvě děti a do toho ještě pro všechny případy připravuje scénář, protože studio Pixar už určitě žhaví telefon kvůli nabídce zfilmovat její "Dorťáky". No, máte se dnes na co těšit! :)

 

Řekněte nám na úvod něco o sobě.
Jmenuji se Pavla Hazuchová Kudrlová a když jsem byla ještě docela mrňavá, zbožňovala jsem plyšové hračky. Měla jsem jich tolik, že bych jimi mohla pohodlně vyzásobit jednu průměrně velkou vesnici a možná by ještě něco zbylo. Moji plyšáci bydleli ve velkém šuplíku, někteří bivakovali na žebřině a jiní se ukrývali v policích… Byli prostě všude. Z této rychlé plyšové analýzy by mohl kdekdo usoudit, že jsem v nich měla pěkný zmatek, dost dobře jsem nemohla vědět, kolik jich vlastně je, nebo jsem si většiny z nich prostě nevšímala. Ale chyba lávky – každý plyšák měl své jméno, každý se vyznačoval nějakým charakterem (dodnes si na některé moc dobře vzpomínám!), měli své stálé adresy, které se neměnily, a kdyby je tenkrát na půdě v garáži, kam jsem je v pozdějším věku přesunula, neohryzaly myši, skladuju je snad dodnes :-)
No a takhle je to vlastně pořád, stále někde okukuji plyšové hračky, pořád se s velkým nadšením zastavím u nějakého zajímavého a netradičního medvěda, zajíce nebo lišky. Hodnotím jejich výraz a přemýšlím, co od nich čekat. Mám své oblíbené zahraniční výrobce, netrpělivě čekám na jejich novinky a velmi často za ně utrácím. Naštěstí moje děti to zatím oceňují :-)

Pochopitelně mám ale také mimo to svůj zcela neplyšový život. Vystudovala jsem jednooborovou češtinu (Aha! Další velká, nebo spíš obří celoživotní záliba - knihy!) a ve svém vysokoškolském městě, v Ústí nad Labem, jsem zůstala a žila neuvěřitelných 16 let. Letos v létě jsme s mým mužem ale udělali velkou a dlouho očekávanou životní změnu a odstěhovali jsme se i s našimi dvěma dětmi a psem Jonášem na vesnici, vysoko za Děčín, do oblasti chráněné krajinné oblasti Labské pískovce. Naše vesnice čítá necelých 300 obyvatel, pouliční osvětlení nám zhasíná přesně o půlnoci, strašně tu fouká a když prší, nikdy to není rovně. Po zahradě se nám pořád plíží nějaká zvěř a počet kaváren se v okruhu 10 km2 dramaticky blíží nule. Máme ale všechno ostatní, co jsme si vždycky přáli - zahradu, les za domem, moc spokojené a věčně zablácené děti, svůj životní prostor a štěstí, že nás takhle baví žít :-)
Krom toho, mám taky ráda léto, vlčí máky, když rozkvetou, krém z mascarpone, čerstvě povlečené peřiny, levandule a růže, špagety, starorůžovou barvu, Toyen, hudbu ve sluchátkách fakt hodně nahlas, čokoládu, Vladimíra Holana, Dawida Bowieho, Psí vojáky a dobrou hudbu vůbec, knihovny, Vánoce, čerstvě posekanou trávu, uklizeno, bouřku, vodu a plavání, kávu se smetanou, záchvaty smíchu mých dětí, letní rozevláté sukně, červené víno, lidi, kteří umí k jiným přistupovat otevřeně a bez předsudků, borůvky, Jirouse, Váchala a Havla, vyprané prádlo, luční kytky ve váze, klidný spánek a tu dokonalou vůni, když rozkvetou lípy.


Jak jste se dostala k tvoření?
Už ani nevím, protože mám dojem, že jsem něco vyráběla snad vždycky. Stříhané dečky z papíru rodičům k Vánocům, když mi bylo asi 6. Poté následovala půl roku trvající a neuvěřitelně frustrující výroba moduritových chobotniček z mého tehdy strašlivě oblíbeného filmu Chobotnice z 2. patra, které nejen že vůbec nevypadaly jako Zelená a Modrej z filmu, ale byly navíc propíchané vidličkou, jak jsem zkoušela, jestli už jsou hotové. Mušle na hlavě jim nedržely a jak jsem záhy zjistila, modrá a zelená fixa nebyly úplně vhodné barvicí prostředky. Taky jsem vyšívala hrušky a jablka a šila v ruce příšerné oblečky na panenky. Na střední škole jsem pak nedostatečnou kreativitu ve svém šatníku doháněla značně alternativními modely, přičemž nejoblíbenější byla jedno období batika, následně pak přebarvování, případně odbarvování různých kusů oblečení. Na našem starém šlapacím stroji jsem vždycky něco rychle ušila, a pak se tajně do těchto haute couture modelů převlékala ve sklepě, aby mě rodiče neviděli a nesnažili se mě chytit a přerazit. Dost dlouho mě pak bavily takové ty DIY projekty, takže jsem nadšeně vyráběla, obdarovávala a vylepšovala. No a když byl našemu Matýskovi asi rok, chtěla jsem mu nostalgicky ušít zajíčka, kterého kdysi moje babička ušila pro mě. Nakonec z toho byl medvěd a za krátkou dobu už tu byly DOrTy v celé své kráse!

Věnujete se tvorbě profesionálně? Kolik času jí věnujete?
DOrTy se snažím věnovat co nejvíc profesionálně a času mi zaberou opravdu spoustu :-) Nicméně, stále jsem na rodičovské dovolené s naší dvouletou Emilkou, Matýsek je předškolák… Někdy je to velmi náročné sladit pracovní povinnosti, nové objednávky, králíky a vačice na přání, e-maily, kterých chodí někdy třeba i víc za den, cesty na poštu, shánění materiálu a moje dva, energií neuvěřitelně nabité skřeťáky :-) Ale pro mě je to prostě obrovská radost, jinak by to snad ani nešlo.


Řekněte nám něco o technice, kterou tvoříte. Proč to u vás vyhrála?
U nás doma se vždycky pletlo. Pamatuji si na ty obrovské, kovové pletací stroje, na které jsem jako holčička fascinovaně čučela a se kterými to uměly babičky, a pak také na hromady „hand made“ svetrů, kamaší, a zvláště čepic s takovou tou zatočenou vrtulí, která vypadala jako cop (však jsem taky celou zimu vždycky nadšeně pohazovala hlavou) a kterých jsme měli plné skříně. Moje maminka nás také nadšeně oplétala, k mé ještě větší radosti upletla i pár velmi zdařilých modelů pro mé plyšáky, ale já k pletení nikdy netíhla. Tahle technika mi přišla nesnesitelně zdlouhavá. Jenom, než upletete dvě řady! Taková hromada času! A co pak celý svetr! Přiznávám sice, že pár šál jsem pro formu vytvořila, ale minimálně od poloviny jsem to velmi pečlivě flákala, neboť už jsem chtěla mít hotovo.
Zato šití! Úplná nádhera. Vymyslíte si třeba tašku, v lepším případě najdete střih, v horším to střihnete od oka, chvíli vrčíte a následně už radostně cupitáte do školy s neotřelou novinkou přes rameno. Časem jsem se pochopitelně naučila používat střihy, načetla knihy, seznámila se s různými materiály, zakoupila několik strojů, pracovních stolů, šicích vychytávek, úložných prostor a objevila nejdůležitější věc celé mé tvořivé kariéry - čisticí a lepicí váleček na textil, bez kterého si svůj život plný malilinkatých kousíčků dortích kožichů, výplní a nití snad už ani nedovedu představit, protože nemít tenhle lepicí zázrak, chodím po světě jako jeden veliký textilní Yetti!

Popište nám typický průběh tvůrčího procesu, který vede ke vzniku nového výrobku.
Často se mi stane, že se nadchnu pro nějakou látku, okamžitě ji musím mít, vím naprosto přesně, co z ní ušiji, a nakonec se s ní nestane vůbec nic. Mám takhle nasysleno velké množství větších či menších kusů látky, které prostě jen čekají na svou příležitost. A pak mě to napadne a nový Dorťák musí vzniknout víceméně okamžitě. Přesně takhle jsem nedávno ve dvě v noci a v pyžamu šila Zachumlanou Emu. Jenom blázen by čekal do rána!

Čí názor na vaši tvorbu je pro vás důležitý? Máte někoho takového?
Dám hodně na sebe a svůj pocit. A pochopitelně také na zákazníky :-) Moje děti nejsou úplně lakmusový papírek úspěšnosti toho kterého chlupáče – Emilce se líbí všechno, co alespoň vzdáleně připomíná zvířátko, a Matýsek by raději, kdybych ušila auto a pokud možno, rovnou Ford Tranzit…
Můj muž má od Dorťáků trochu odstup, ne jako já, takže novinky většinou zhodnotí věcně, a to mi často dost pomůže, nicméně, v konečném důsledku má stejně rozhodující slovo zákazník. Někteří chlupáči se prostě prodávají a ti, kteří ne, už v obchodě nejsou. Jak jednoduché :-)

Doporučte Fler tvůrce, které máte ráda.
Je jich opravdu hodně a všichni se sem z pochopitelných důvodů nevejdou, ale úplně nejvíc teď miluju Ema Mamisu – v létě jsem si od nich do našeho nového domu koupila aromalampu a svůj osobní hrnek na čaj a už jsem se vezla :-) Všechny jejich věci jsou prostě úžasné a dokonalé a já je opravdu a velmi nutně potřebuji! Mezi dalšími mám moc ráda jemný plstěný a zvířecí svět pepadana, ohromně užitečné ubrousky a kapsy od Magdy z MagsBags, často okukuji lind, baví mě Jou Jou, kartonové poličky k dětem do pokojíku už nějakou dobu chodím očichávat k UNLIMITED DESIGN, moc fandím Páje z Pastrom, s velkou radostí sleduji Leebee a tuitui a určitě nesmím zapomenout na Ivanku z oi-io, která byla před pár lety mou úplně první Fler zákaznicí. Tehdy koupila pro svého vnuka Šilhavou vačici Alču a já si na ten euforický moment, kdy mi zablikala první objednávka, pamatuju dodnes! Až teprve nedávno jsem zjistila, že tenhle malý majitel historicky první DOrTy vačice je syn jednoho mého kamaráda, což mě hodně pobavilo :-) Jo a taky Krasohledy, Majestick a lepeeto!

Kdybyste měla upozornit na jeden svůj výrobek z Fleru, který by to byl a proč?
Jednoznačně Vendelín, hřejivý polštářek z třešňových pecek. Byl úplně první, kterého sem naplnila třešňovými peckami, strčila do mikrovlnky a zjistila, jaká je to báječná věc. Následně jsem ho s trochou nejistoty vystavila v obchodě a nestačila se divit! Byl o něj neuvěřitelný zájem! Od té doby jsem ušila sakra velké množství různých hřejivých „třešňopeckáčů“, ale Vendelín byl a je pro mě prostě nejlepší. A mám radost, že dodnes je nadstandardně oblíbený a pořád se prodává.

Používáte své výrobky, nebo jste kovářova kobyla?
Dorťáků u nás doma zas tak moc nenajdete. Jsou sice oblíbení, ale nechci děti úplně zahltit svou značkou :-) Navíc, vidí je každý den, když kompletuji objednávky, takže jsou už kapku okoukaní. Největší nadšení ale je, když došiju nějaký novinkový kousek, který ještě neznají. Než ho stihnu připravit na focení, už ho mají ve svých tlapkách a prchají s ním do úkrytu. Většinou mě stojí docela přemlouvání, aby ho vrátily (a neopatlaly!!!) a vysvětlování, že tohohle Dorťáka zase tak úplně nutně nepotřebují. Nicméně, letošní Vánoce budou i u nás ve znamení DOrTy – pod stromeček se nám stylově nastěhuje Zachumlaná panenka Ema, vačice Terezka s pelíškem v krabičce a nejspíš teda bude i to auto :-)

Čemu se ráda věnujete ve volném čase, když netvoříte?
Jsem moc ráda s dětmi - mám totiž takový interní dojem, že jim někdo tajně sype něco do pití, aby rostly rychleji, než je povoleno, a tím pádem budou za chvilku velké a zmizí mi z dohledu. Pak už čas strávený se mnou nebude tak prudce interesantní, jako je teď, takže se to snažím prachobyčejně nepropást :-).

Projektuji naši krtkem ani vzrostlými rostlinami nepolíbenou zahradu, hraboším se v záhonech a nakupuji s velkým nadšením hromady levandulí a růží, které pak nemám téměř kam zasadit. A čtu. Je to můj velký koníček, za knihy jsem schopná utratit opravdu hodmě a někdy to i udělám. Naštěstí, nebo možná naneštěstí, to máme s mým mužem úplně, ale úplně stejně, takže náš bývalý byt byl knihami zaplněn opravdu pečlivě. Teď, když jsme se přesunuli do domu a nadšeně přikoupil několik knihoven, se situace trochu zlepšila, ale myslím, že to nebude dlouho trvat a jsme tam, kde jsme byli. Obzvlášť ráda pak kupuji dětské knížky, mám jedno své moc oblíbené menší nakladatelství, které vydává zejména dětskou literaturu a ve kterém můžu koupit prakticky všechno, co vydá. Je totiž taková paráda, když večer před spaním čtete dětem text, který se nejen dobře čte, děti viditelně baví, ale ještě k tomu dává smysl! A aby toho nebylo málo, mám svoje oblíbené ilustrátory, které ráda sleduji a podle nich také někdy knížky vybírám. Jo, jo o literatuře bych mohla také vyprávět hodiny, ale konec konců, teď jsme tady kvůli DOrTy :-)

Jak vypadá váš ideální den?
Ha! Tak to vám řeknu úplně přesně. Ráno spím, nikdo mě nebudí, nekňourá, že potřebuje čůrat, nebo najít Bleska McQueena, který se zrovna ztratil pod postelí. Zhruba v půl osmé vstávám, v domě je ticho, všichni spojeně chrupou, já si uvařím čaj a v klidu, bez toho, aniž bych řešila výběr marmelády na rohlík, nebo mák na housce, ho vypiju. Pak všichni vstanou, a ještě v pyžamech a pod dekou, sledujem z gauče libovolnou pohádku. Výběr není důležitý, hlavní je, že u ní nikdo nepiští a nepere se.
Pokud se ideální den odehrává v létě, jedeme se projet na kole, důležité je, že nikoho nic netlačí, nikdo nekvičí, že má žízeň, nebo nehlásí 3 vteřiny po startu, že má hlad. Cestou se vykoupeme v místním rybníku, kde už není ani jedna sinice a už vůbec tu neplavou žádné kelímky od jogurtů a plechovky od piva. Pokud se ideální den odehrává v zimě, stačí nám ke štěstí prostá stavba sněhuláka, pochopitelně bez zbytečného upozorňování na promočené rukavice, případně sníh nasypaný za bundu. Po obědě jdou všichni nadšeně spát, nikdo neprotestuje a také hned usnou. Já nespím, piju kávu a čučím spokojeně před sebe. Pak se ale tajně odplížím do dílny a ušiji nového, naprosto úchvatného… třeba vačici! Odpoledne přijíždí libovolná babička, která už se nemůže dočkat svých vnoučat a má po ně připravenu nějakou neotřelou a velmi kreativní zábavu. My s mým mužem odjíždíme do hlavního města na koncert Lou Reeda, případně U2, děti jsou spokojené, mávají, mně do auta volají z Pixars, že film o Dorťácích natočí už příští rok a berou i můj scénář. V případě, že se žádný z výše uvedených koncertů nekoná, což se zvláště v případě vystoupení Lou Reeda může klidně stát, opečeme si na ohni buřty, které sice nikdo moc nejí, ale je to skvělá zábava, děti usnou, ještě než vlezou do postýlek a my s mužem sedíme venku a čučíme na hvězdy. Pochopitelně ještě před tím volají z Pixars, že film o Dorťácích natočí už příští rok a berou i můj scénář. Po půlnoci tady u nás zhasne pouliční osvětlení a my pak jdeme spát. Peřiny jsou nově povlečené a všude je klid.

Jaké máte pracovní plány na příští rok?
No, tak to je přeci jasné! V jednom z libovolných dní v průběhu příštího roku mi budou volat z Pixars, že film o Dorťácích natočí už příští rok a berou i můj scénář. A dovedete si představit, kolik to bude práce?! :-)