To, že do obchodu nepřidávám dvacet novinek každý den, neznamená, že se nic neděje. Právě naopak. Většinou je za tím doslova mravenčí práce, kdy se pachtím se zapínáním, lepením kamínků (popřípadě sháněním kamínků přesně podle mých představ a pak až jejich lepením) a tak podobně. Anebo katalogizuju. Což je asi moje zdaleka nejoblíbenější činnost, protože ten kus Sheldona ve mně touží po dokonalém pořádku...

... což v pracovním provedení vypadá asi následovně - bordel, jako kdyby bouchla bomba:

A naprosto nejvýhodnější je, když to spojím s focením jednotlivých produktů. Jedním vrzem mám záznam v katalogu s rozměry, barvou, značením a hned k tomu i produktové fotky, které pak vidíte většinou tady. Vlastně... vy jich tu vidíte pár, zato já jich nadělám tak 30 a pak u obrovského hrnku kofeinového dopingu probírám, vybírám a upravuji. 

Jenže to chce sluníčko!!! Zkuste v zimě, obzvlášť té naší značně náladové, poručit, aby aspoň jeden den v týdnu vysvitlo tak, jak zrovna potřebujete. Samozřejmě v dobu, kdy nejsem v práci, ve škole nebo třeba na služebce úplně mimo. Murphyho zákony totiž fungují skvěle, jako švýcarské hodinky. Sotva se v práci pustím do řešení nějakého problému, kde procházím řádky pro většinu smrtelníků nepochopitelného kódu, vysvitne. A svítí o sto šest! Dokonce tak, že nevidím ani na monitor a musím zatáhnout žaluzie. 

V tu chvíli nastává boj. Začínám opakovat mantru flérovského závisláka: "Vydrž do oběda, doběhnu domů. Vydrž do oběda, doběhnu domů." Jak pravím, tak udělám. Místo oběda pádím domů, všechny věci nechám ležet u dveří a nastavím si na telefonu časovač na 50 minut. Jelikož mám kancelář od bytu vzdálenou tak 3 minuty chůze, je to lahoda. A jedu! Kde mám všechny ty podkladové papíry, na kterých fotím???!

Všechno jsem našla, tak se do toho pustím. Lovím sluníčko ve dvou místnostech, protože do každé svítí malinko jinak. Z jedné mám fotky jemnější, takové něžně zastřené, což já ráda. Nu a z druhé? Tam ten nanicovatý zářící kotouč svítí hlava nehlava, takže vytáhne každou barvu, každý detail na maximum.

Když ulovím svých obvyklých 20-30 snímků, jsem spokojená. Zanesu si k sobě do katalogu rozměry, provedení a barvu...

... a kochám se. Kocháním totiž propálím aspoň 40 % času. Plýtvání? Možná. Ale mě to hřeje na duši, takže s tím nemám problém. Obvykle skončím u toho, že každý kousek ňuchňám a začínám mít pocit, že se s ním nebudu moct rozloučit. Protože takové náušnice ještě nemám a skvěle by se mi hodily k tomu černému kostýmku... :-))

Žádný strach, jsem sice syslivá povaha, ale taky kovářova kobyla. Věříte, že mám svoji vlastní třeba jen jednu jedinou brož? Na druhou stranu si říkám, že to tak má asi spousta autorek na Fleru.

Ovšem zároveň jsem sama sobě taky hlavním kritikem. Žádné náušnice nesmí třeba škrábat. Nebo se točit na špatnou stranu, aby nebyly pořádně vidět. Běda, jestli se kamínky správně neblyští! Nic nesmí vypadat mdle a unaveně. Elegance, prosím, ale rozhodně ne nudná.  Takový je můj úděl perfekcionistky. (Můj drahý muž tvrdí, že jsem hrozný puňťa).

A jak to máte vy, pokud patříte na stejnou stranu tvůrčí barikády?

Zápasíte se sluníčkem? Zbožňujete celý ten kolotoč kolem, nebo byste nejraději jen tvořili?

 

Redakční dovětek:
Jak jsme vám v MAGu slíbili, když budete pilně psát pěkné blogy, budeme ty nejzajímavější z nich vytahovat na oči širokému obecenstvu do MAGu. A jak jsme slíbili, plníme :-) Takže - pište blogy!