Co vám běží hlavou, když vytváříte novou věc? Myslíte vyloženě na ni, nebo vás spíš objímají snové krajiny a situace bezmyšlenkově plynou? My jsme se zeptali keramiků z Fler klubu "V hlíně až po uši...", jak vzniká jejich keramika. A tady je máte. Zanořte se s nimi do hliněných příběhů.
A.J.A / Alena Šumová - Lampa/y
Protože jsem člověk, který má rád různorodost, tak došlo i na nápad udělat pár stolních lamp a samozřejmě, že každou úplně jinou. Nohy jsem vytočila na kruhu a pak dotvořila řezáním, otisky atd.
Vypálila je v peci otápěné dřevem a byl to první, zkušební výpal v mém novém působišti Levíně. Takže výsledek, který je u tohoto typu pálení vždy nejistý, byl ještě vzhledem k tomu, že pec nebyla vyzkoušená, velice nejistý. Ale podařilo se!
Pak došlo na širmy. Potřebovala jsem zjistit, jak na to, a jelikož kurzy pro veřejnost nejsou má cesta, tak jsem začala samostudiem a praktikováním techniky „papier maché“ na vlastní pěst. A tak vznikla první stínidla...
Stínidla kombinuji s keramickou nohou, která mi k nim nejlépe sedí - a vznikne lampa:
No a pak následovaly další a další… A je to jako v pohádce, dokud se nepřeorientuji na jiný sortiment, tak jich ještě pár dalších vznikne...
Paya - Moje srdeční záležitost…
Hlína... milovala jsem ji od dětství. Nejdřív jsem se v ní ráda matlala a pak jsem celý svůj pracovní život analyzovala chemicky i fyzikálně správné složení a poměry surovin obsažených ve výrobcích jedné keramické továrny.
Keramická hlína a šamot se staly mojí velkou láskou. Kolegyně keramička mě přivedla k tajům a výrobě různých keramických výrobků a hlavně jsem se sama vzdělávala z knih a později na internetu. Čím víc jsem měla odborných znalostí, tím víc jsem zjišťovala, jak toho ještě málo znám a jak si s námi někdy „příroda“ zalaškuje... Je úžasné, když z pece vytáhnete výrobek, který si zamilujete na první pohled, i když jste měla trochu jiný záměr, a to se stalo i mně, když jsem ve staré peci na zahradě chtěla vypálit pár šperků RAKU technikou.
Technika amerického raku spočívá v tom, že hliněný výrobek, který byl již jednou vypálen na tzv. přežah, se naglazuje glazurou určenou na tuto techniku. Oxidy kovů obsažené v těchto glazurách po redukci v ohni a kouři vytváří na výrobku krásné lesklé listry a starodávný vzhled. Tím vzniká pokaždé neopakovatelný originál.
V peci se pekly šperky a já připravovala do nádoby hobliny a do kýble vodu. Jenže pec začala zlobit a nechtěla “vytáhnout“ požadovanou teplotu, aby se mohla natavit glazura! Byla jsem zklamaná. Pec jsem vypnula s tím, že všechno vyhodím, ale manžel mě přesvědčil, abych to zkusila, že víc už to zkazit nemůžu. A tak jsem všechno vhodila do hoblin, které vzplály, pak se šperky „dusily“ v kouři, já vše pak otráveně vyndala do kýblu se studenou vodou a první na mě vykouklo srdíčko, které ze začátku nevypadalo moc vábně. I tak jsem ho začala čistit kartáčkem a k mému velikému úžasu se mi moc líbilo! Často prostě stačí jen to nevzdat...
U mistrů - Příběh podivné hliněné kočky
Stane se mi, že sedám ke kruhu a nevím, „co z tý hroudy bude“. To odpoledne jsem čekala hosty, tak jsem vlastně chtěla jen zpracovat na kruhu nějakou zbylou hlínu z předvádění řemesla. Tak třeba vyšší mísu s rostlinnými motivy bych mohla … mé úvahy přerušil zvonek a při vstávání od kruhu se mi podařil pěkný kopanec do vytočené mísy. Ani nekleju, stejně byla divná. Ale počkat, vypadá skoro jako tělo kočky… Milá návštěva byla krátká, tak se vracím ke kruhu, dotáčím kouli + malý kužel na ouška a druhý den to dám dokupy, říkám si. Jak jsem řekla, tak se stalo. Jenže. Ta kočka je divná. To tělo byla přece jen nakoplá mísa. Přece mi není pět! Takže zpět. Hlava dobrá, hlava do igelitu. Tělo divné, tělo do hroudy.. Vlastně mám objednávku na ležící kočku. Tak tělo bude z dlouhé uzavřené kupole, tu položím, dole zploštím, kouli nahoru… jasně, to je ono.
Není. Naše tři kočky jasně dokazují, že není. Ale když vytočím ještě jednu kupoli, tu spojím s tou, co už leží zploštělá na stole, to bude ono. Jo a chtělo by to nohy. Tentokrát žádné náznaky, opravdové packy chce tahle kočka. Není problém, vytočíme nohy.
Vypadá to, že tentokrát ano. Bude to dobré. Teď jen domodelovat hlavu… brnkačka.. kočky dělám pořád a je to. Pak natočím ještě desítky mističek na trh a vyděláno.
Ne. Ta kočka je divná. Studie kočičí hlavy, no to jsem si na celé odpoledne opravdu neplánovala. Ale přece nechci divnou kočku. Kde jsou naše kočky? Jako vždycky, někde v trapu, ty modelem neposedí. Jo a kde vlastně je to moje předsevzetí, že je budu víc kreslit. Už jsem ty studie mohla mít dávno… Tak aspoň, kde mám ten katalog na kočičí krmení, kde byly ty perfektní fotky?
Se svou hlavou popelem posypanou kočičí hlavu dotvářím ke své mírné spokojenosti. A teď tu tlapku. Roztomilý detail kočičí pracky, to je ono. A hele kocour tu spí…Po krátkém souboji získávám rozmazaný snímek polštářků kočičí tlapky a kocour naštvaně zmizí. Jdi si, nevděčníku, teď už kočku dokončím a nebude divná. Bude jako živá.
A svítit bude.
A vonět bude.
A ležet na zídce u záhonku.
Když pánbůh dá…
dB keramika / Daša Bastlová - Domovní čísla
V roce 2005, při keramickém kurzu u Martina Hadravy v Klikově v jižních Čechách, jsem na místních staveních poprvé viděla asi 100 let staré keramické cedulky malovaných domovních čísel - a byla to láska na první pohled. Tehdy jsem si řekla, že se to jednou naučím a toto předsevzetí mě neopouštělo ani několik dalších let.
Problém byl, že nikdo ze zdejších keramiků už technologii výroby těchto domovních čísel nevěděl. Od nápadu k realizaci prvního „slušně“ vypadajícího výrobku to byla dlouhá cesta – kilogramy zpracované hlíny, hledání a zkoušení nových glazur, nepřeberného množství odstínů keramických barvítek… Chvíle radosti při otevření pece, když se něco povedlo, ale i opakované zklamání nad neviditelnými barvami, které tam kdysi byly, ale při výpalu zmizely. Krůček po krůčku jsem se blížila k cíli, učila se pokoře a trpělivosti (a že té je při keramické práci obzvlášť potřeba), až konečně v roce 2008 jsem prodala svůj první výrobek.
Dnes už moje výrobky zdobí asi 2000 domečků, chat a chalup po celé republice, některé „bydlí“ v Americe, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Řecku a dokonce i v Austrálii.
sarkas / Šárka Schmelzerová - „Zapletená v porcelánu“
Vybrat jen jeden můj nejmilejší výrobek, do kterého jsem se po uši zamilovala, byl pro mě trochu problém. Svým způsobem se zamiluji do každého výrobku. Každý kousek dlouho a s láskou opečovávám a mnohokrát obrátím v ruce, než vyjde hotový z pece. Ať se nakonec povede, či nepovede, ke každému mám silný osobní vztah.
Úplně nejvíc mi dělá dobře na srdci, když mohu experimentovat a zvítězím nad hmotou. Toto vítězství asi nejvíce pociťuji u „Pleteninek“.
Jsou to porcelánové křehké dekorativní misky, do kterých jsem se zapletla až po uši jednoho léta roku 2012. Byla zrovna okurková sezóna, v půdní dílničce vedro na padnutí, čas plynul tak nějak pomaleji, nic jsem nemusela a v hlavě měla spoustu nápadů. Ten správný čas na experimenty. Zrovna jsem nalévala do forem jednoduché misky. Forma na misku byla připravená ještě z předešlého dne. Ale po chvilce se z nalévání stala rutina a začala jsem přemýšlet, čím misku ozvláštním. Vzpomněla jsem si, že mi zbylo ještě trochu hmoty z výroby „Pusinkových náušnic“ a „Šlehačkových broží“, se kterými jsem experimentovala už předtím. Složení této hmoty je mé výrobní tajemství. Dlouho jsem míchala a zkoušela, než jsem získala tu správnou konzistenci, se kterou lze pracovat úplně stejně jako s cukrářským krémem. Jen prozradím, že ta hmota je také sladká :).
A tak, ani nevím jak, najednou pletu provázek po provázku pomocí té speciální hmoty, která vychází z malé dírky v pytlíku. Hmota se sama kroutí a zaplétá a já jen žasnu. Poté jsem misku velmi opatrně vyndala z formy a pomalu jsem ji sušila pod igelitem několik dní, aby nepopraskala. Každý den jsem se na tu křehkou krásku chodila dívat. Při retuši a glazování musel být každý dotyk velmi opatrný, lehoučký a promyšlený. Bohužel, přes všechnu snahu a péči se první miska po výpalu v peci zkroutila. Zjistila jsem, že při výpalu musí mít kolem sebe dostatek místa. Vyrobila jsem tedy další misky i další varianty. V dílně bylo všechno olepené a sladkou hmotu jsem měla doslova až za ušima...
Tentokrát jsem pec moc nenakládala a vyplatilo se. Zamilovala jsem se jak do zábavného procesu výroby, tak do křehkého výsledku. Líbilo se mi na tom, že velký díl práce tvořila náhoda, oproti klasickému lití do předem daného tvaru. Pár povedených misek jsem začala nabízet v mém obchodě a prodaly se velmi rychle. Brzy mi zákazníci začali psát žádosti, abych vyrobila další a další, ale najednou to nešlo. Nešlo to na povel. Tyto misky jsou totiž upletené z plného soustředění, bezstarostnosti a ticha. Až přijde ten správný čas, ráda se k nim zase vrátím.
Díky tomu jsem zjistila, že není chyba, když nestíhám tvořit tím tempem, které mi někdo udává. Tvořme si sami podle sebe, podle vlastního tempa, aby se nám hlavně tvořilo hezky a s čistou radostí.
Bohda / Bohdana Tvrdá - Beruštěrka
Nevím přesně, kdy jsem ještěrku vyrobila, ale úplně živě si pamatuji, v jak rozesmáté atmosféře vznikala.
Měly jsme zrovna „ještěrkové období“. V keramickém kroužku jsme z lásky ke glazuře Travertin tvořily jedno zvířátko za druhým. Zelená glazura s kovovými efekty - to byla naše láska. V průběhu tvorby jsem se rozhodla, že stihnu ten večer vyrobit taky želvu. Začala jsem krunýřem. V příjemné atmosféře kolektivního tvoření jsem se nakonec nechala vyprovokovat kamarádkami a krunýř připlácla na ještěrku. Společně jsme plánovaly, jaké z toho bude vlastně zvíře. :-) Jenže pak přišel ještě jeden vrchol - nápad namalovat želví krunýř v barvách berušky... Tolik jsme se u toho tehdy nasmály, že se nám ono "keramikování" stalo prostředkem pro smích a radost. :-)
Beruštěrka - nový evoluční název - nakonec skončila u jezírka na zahradě. Koupila ji zákaznice pro svého tatínka s tím, že se jí líbí, že je „jiná“.
No, to tedy je!
TEGUA - Zahradní květináč s ještěrkou
Další sychravé odpoledne a já sedím ve své keramické dílně. Pohlédnu, jak kapky deště stékají po skle okna, a zasním se s kouskem hlíny v dlaních. Těším se na letní dny, kdy si lidé užívají slunce a netrápí je chmurné počasí. V myšlenkách se přenesu daleko do teplých krajin. Náhle sedím venku a pozoruji, jak se horký vzduch line vzhůru zpoza pískovcové krajiny zdobené sukulenty. Mé prostydlé ruce se začnou prokrvovat pohledem na tyto krásné rozpálené kameny, na nichž se spokojeně vyhřívají ještěrky. V tu chvíli zapomínám na původně zamýšlený výrobek a rodí se nápad na zahradní květináče.
I když má člověk někdy pocit, že den za nic nestojí, může být vznikem něčeho nového, co ho bude naplňovat radostí.
VĚCI Z PECI / Soňa Růžičková - Šperk
Jo. Tak to je těžké… Mám udělat šperk. Šperk na zakázku. Ale jak? V životě jsem šperky nevyráběla a ani nevím, co všechno to obnáší.
Přece se ale nevzdám bez boje? Do toho!
Zadání zní: Něco jednoduchého.
Nastává období přemýšlení, dumání a nocí s tužkou v ruce. Jde to dost ztuha…
A najednou to přijde. Hlína. Jasně hlína! Pracuji přece s keramickou hlínou. Základem tedy bude keramická destička doplněná kousky z jiných materiálů.
Keramických destiček jsem pro případ vypálila hned několik. Všechny měly jemný reliéf a krásnou zemitou bronzovou glazuru.
Při hledání ve svých tajných pokladech, které jsou uloženy v krabičkách v podkroví, jsem objevila nádherné korálky z recyklovaného skla.
Chtělo by to ještě něco…
Dlouhý čas mi v dílně odpočívá modelovací hmota, ze které se vypálením stane čistá měď. Jdu do toho. Hmotu si připravuji podle návodu a modeluji jednoduché kousky. Speciální výpal v malé laboratorní peci. A velké zklamání. Žádná měď. Křehké černé kousky, které se snadno rozlomí. Tak ještě jednou. Tentokrát si návod studuji pečlivěji. Musí to přece jít…
Nový výpal. A hele! Je to tady. Krásná kovová kolečka, korálky a přívěsky. Všechno je pevné a dá se skvěle vyleštit. Kolečka na mě svítí jako malá sluníčka.
Tak. Součástky šperku mám. Jak je poskládat? Jak je spojit a připevnit?
Vyhrává práce s cínem. Se zdravotně nezávadnou cínovou pájkou. Na keramickou destičku připevňuji korálky. Nelíbí se mi to. Kleštěmi vše přeštípu a odstraním.
Znovu! Vše skládám a spojuji tak, až se mi přívěsek líbí. Z cínu vyrobím i očka, závěsy a zapínání.
Nový přívěsek zavěsím na přírodní kůži.
Táák! Hotovo.
Nějak se na to své dílko nemohu vynadívat. Připomíná mi lesní palouk v kapkách letního deště. Měděné kolečko září a spojuje sklo a keramiku.
Mám ho poslat do světa? Nebo si ho nechat, aby mi připomínal ty krásné chvíle práce, zkoušení a objevování?
jits / Jitka Kušková - Dívka s rybkou
Mé sošky si se mnou při práci povídají. Ano, během výroby mi napovídají, jaké chtějí mít vlasy, oblečení a tak.... zkrátka tak trochu mi do toho mluví.
No, a to jsem zase jednou měla sentimentální náladu, chtěla jsem zachytit tu krásu mládí, bezstarostnost a přirozenost. Tahle holka chtěla hodně dlouhý vlasy a taky dlouhou sukni a nechtěla si to nechat vymluvit, prý bude bosa. Říkám: "Budu tě ale muset posadit, vždyť by ses mi na těch tenkých nožkách neudržela. Vlasy ti zapletu do copu a dám mašli, co ty na to?" A taky chtěla něco do rukou, aby nebyla tak sama, a že vnitřně cítí, že jednou bude sedět někde u rybníčka, tak jsme se domluvily na rybce. Možná jí zrovna šeptá nějaké přání. Jestli jí ho rybka splní, mi nechce prozradit, že prý to řekne až těm novým lidem, co u nich bude bydlet. A mně se stýská už teď...
VeronikaArt - kojící matka
Můj nejmilejší výrobek je už asi šest let starý, jiný ho ale dosud nepřekonal. To hned z několika důvodů. Jedná se o jednu z největších plastik (na délku má skoro metr), kterou jsem dosud vytvořila, tudíž mi dala zabrat a vznikala s přestávkami sedm hodin. Je z hlíny recyklované na paperclay. Dalším důvodem, proč mám sochu kojící maminky ráda, je, že jsem do ní přetavila všechny moje tehdejší emoce po čerstvém narození mého třetího dítka. Při pohledu na ni si tyto neopakovatelné okamžiky znovu připomínám.
Socha za ty roky byla součástí několika výstav a žila nějaký čas i na naší zahradě.
Muriel de Mour / Marie Cinková - Madona
Zpočátku výzva v jedné soutěži, později práce, která naplňuje moji představu o tvorbě. Vyjádření pocitů, přání a představ pomocí zhmotnění se v hlíně. Madonka, která je plná lásky, něhy a soucitu. Matka, která vyslechne tvůj pláč a obejme tě v náručí. Takto vznikla moje první minimalistická soška Madony, ke které mám silný osobní vztah. Není potřeba zbytečných detailů, stačí jen linie naznačující všechny vlastnosti, které cítím u této vzácné bytosti. Vše má svůj přesný sklon a řád, aby ze sochy byla cítit harmonie, kterou vidím ve svém srdci.
Po tomto prvním mém tvoření vzniklo mnoho dalších postav Madonek a později i andělů. Protože anděly má každý ve svých představách jinak. Ale nakonec všechny představy spojuje jen jeden prvek, a to je Láska. A já věřím, že toto cítí každý, komu zasílám Madonku do jeho domova...
Efraim keramické šperky a komponenty
Mám moc ráda svoje tvarem minimalistické a přitom glazurami efektní pojetí keramiky. Posouvám se směrem k menším a menším drobotinám, ale jednou přišel čas na něco nového. Přijmout svou rebelii a vložit ji do šperku, dát tam ještě víc barev a rozevlátosti, ještě víc zdánlivě nelogických prvků a z toho všeho udělat něco okázalého a přitom ne prvoplánovitého. A takhle to dopadlo.
Po pár měsících mě oslovila jedna paní z malého městečka v Anglii a moc po něm toužila. Dokonce tak, že mě kvůli němu hledala na internetu několik týdnů. A nejkrásnější bylo, že její důvody, proč ho chce, bylo přesně to, co jsem cítila při jeho tvoření.
www.fler.cz/efraim-keramicke-sperky-a-komponenty
Za sběr příběhů a uchystání podkladů děkuji velmi milé Dalet ♥
Úvodní cedulky: dB keramika / Daša Bastlová - Domovní čísla
